Článek
Co vám vůbec proběhlo hlavou, když jste ji měla pod vodou a loď se ocitla nad vámi?
Žádné vulgarity, jen že je to v háji.
Nebála jste se, že všechno může skončit hůř...
Šance na medaili uplavala, ale o život jsem se nebála. Když si člověk trochu zvykne i na teplotu vody, připadá si jako v aquaparku. Pod vodou jsem byla sice dlouho a dech už mi docházel, ale že bych měla strach o život nebo o zdraví, to tedy ne.
Jak dlouho byste ještě vydržela s dechem?
Chvilku ještě určitě, protože jsem byla na začátku tratě a s dechem jsem na tom byla ještě dobře.
Mimochodem - kdy jste se naposledy převrhla?
Při závodech? To už je tak dávno, že opravdu netuším. Při tréninku se ale udělám relativně často.
Hodně závodnic mělo s tratí problémy. Byla opravdu tak těžká?
Byla. Kdo chtěl uspět, nesměl jet jako blázen.
Takže kdybyste branky tři až pět projela opatrně, měla jste medaili...
Napadlo mě to už na startu, když soupeřkám naskakovaly penalizace. Uvědomila jsem si, že když zajedu ještě jednu slušnou jízdu, budu nejhůře třetí.
Proč jste tedy riskovala?
Nemyslím, že jsem riskovala příliš, chtěla jsem jet prostě co nejlépe. Na jistotu se jet nedalo, protože loď správně neklouže.
Snášíte pekingský neúspěch lépe, než nezdar před čtyřmi lety v Aténách?
Výsledek je sice špatný, ale v kvalifikaci i semifinále jsem ukázala, že na to mám. A z vystoupení mám lepší pocit. Od sedmé branky dolů bylo vidět, že umím a že šlo jen o jednu momentální chybu. Samozřejmě hodně mrzí, ale psychicky na dně nejsem.
Takže zkusíte vydržet ještě do příští olympiády v Londýně?
Nevím, co bude dál, je to hrozně čerstvé. V tuhle chvíli před sebou ještě nějakou vizi nemám.
Mohla byste závodit se synem Lubošem...
To ne, to je pouze představa novinářů. Máme své vize a tohle není náš cíl.
