Článek
Co vám běželo hlavou po vítězném pokusu?
Vážně nevím. Pamatuji si jen, že přišla Polka Barbara Madejczyková a anglicky mi říkala: Bojuj až do konce.
Vy jste si ale také něco říkala....
Mám úplné zatmění, ani nevím, jestli jsem koukala na tribunu, na Lukáše...Možná: Pojď, Barunko.
Nechtěli za vámi přítel Lukáš a trenér Rudolf Černý skočit na plochu stejně, jako loni na mistrovství světa v Ósace?
Byli na tom stejně jako já. Jen jsme na sebe koukali, Ruda brečel, všichni brečeli, já brečela. A pak už jen vím, že holky na mě jedna za druhou naskákaly a objímaly mě.
Během závodu bylo vidět, jak jsou i vaši blízcí na tribuně nervózní.
Nevím, kdo z nich věřil, že vyhraji. Samozřejmě se jich zeptám a fakt by mě zajímalo, zda budou upřímní.
A co vy? Věřila jste až do posledního pokusu?
Absolutně ne, protože se mi pořád honily hlavou černé myšlenky. Napadlo mě, že je 21. srpen, že je čtyřicáté výročí okupace, Ruska vede a ještě má hozeno sedmdesát a půl. Neuvěřitelné, jak to nakonec dopadlo.
Ruska Abakumovová se nevídaně zlepšila. Není vám to až podezřelé?
Jasně, že to je zvláštní, když se takhle hrozně zlepší. O to těžší bylo ji porazit a o to lépe výhra chutná. A to se ještě během soutěže hrála ruská hymna (chodkyni Kaniskinové - pozn. red.), já stála a jen vrtěla hlavou.
Zdálo se, že i ostatní soupeřky přály triumf víc vám.
Bylo neuvěřitelné, jak mi ty holky fandily a jak se pak na mě sesypaly! Polka Barbara mě před posledním hodem mačkala, jakoby mi chtěla vtisknout všechnu svoji energii. A pak se na mě vrhla Obergföllová a také Steffi Neriusová ...
Myslíte, že i ony cítí k Rusce nedůvěru?
Určitě. Před měsícem neházela ani šedesát metrů, v Jerezu prohrála s Jarčou Klimešovou, protože dala osmapadesát ... Hrozně narostla, takže nedůvěru cítíme. O to víc vítězství chutná.
Její první dlouhý pokus vás musel rozhodit?
Ne, to vůbec. Ona se pořád zlepšovala, ale Honza Železný mě uklidňoval: Ty na to máš! To hodíš! Nenecháš jí to zlato! Trochu jsem tomu věřila, protože vím, že na vítězství jsem měla. Ale že to vyjde zrovna v dešti?
A navíc posledním pokusem...
Ale já jsem vždycky říkala, že jednou nádherně vyhraji posledním pokusem! Ale že takovýmhle? Je to prostě asi nejhezčí den, který se nedá ani popsat. Pokračování české oštěpařské tradice.
Ten déšť opravdu nevadil?
Věděla jsem, že umím házet daleko i v dešti jako v Zaragoze (tam hodila předchozí český rekord - pozn. red.),. Ale ztrácela jsem energii, pořád se mi hlavou honilo, že neumím házet poslední pokusy. A pak že je 21. srpen, že tenhle závod prostě otočit nejde...
Obrovské dojetí po závodě na vás bylo znát.
Já bulila jak želva do každé kamery, co jsem šla kolem. Hrozný.
I do kamer jste říkala, že jste chtěla zdolat Rusku v den výročí okupace?
Jo, ale do ruské jsem to neřekla, jsem srab! Na to jsem neměla.
Paní Zátopková mluvila o atletickém pánu Bohu. Už v něj věříte?
Teď už si myslím, že určitě existuje.
Jak se vám před životním hodem spalo?
Úplně v pohodě, ale přes den jsem měla dost silné návaly nervozity.
A co když jste ráno viděla slotu za oknem?
Pustila jsem si písničku Severní vítr je krutý, což mě uklidnilo. Když jsem jela na stadion, byla jsem nervózní jako pes, úplně se mi zvedal žaludek před prvním hodem, tak jsem si pustila walkmana a zrovna zazněla takhle písnička. Nervozita byla pryč.
Už máte naplánovanou oslavu?
Loni v Ósace jsme měli nakoupená piva, protože jsme čekali, že se bude slavit cokoliv. Letos ale absolutně nejsme připravení.
Teď o vás vaše oblíbená skupina Tři sestry konečně složí písničku, jak jejich zpěvák Fanánek slíbil.
Vážně? To vůbec nevím.
