Článek
S partou kamarádů už tam sjížděl divoké toky na Jižním i Severním ostrově. „Ani letos jsme se nevyhnuli extrémnějším řekám. Natáčeli jsme videa, postavili si trochu náročnější slalom. Nad vodopády, pod vodopády, jezdil jsem to normálně na lodi, na které jsem pak absolvoval nominační závody,“ vypráví s nadšením pětadvacetiletý Hradilek.
Jenže adrenalinová dobrodružství s sebou nesou i riziko, před dvěma lety jste rychle sjížděli do civilizace pro pomoc zraněnému kamarádovi. A letos je olympiáda…
Člověk to v hlavě má. Ale zastávám názor, že když člověk na sebe dává až moc velký pozor, zákonitě se něco stane. Navíc je to otázka celkového přístupu, bez ohledu na olympiádu. Nedělám nic, co by bylo až moc nebezpečné. A riziko hrozí i při jízdě autem.
Čím pro vás sjíždění divokých řek je? Odreagováním?
Jednoznačně. Jsme skvělá parta, obrovští kamarádi. Ve slalomu jsme také dobří přátelé, ale pořád tam člověk vidí, že jsme i soupeři. Zvlášť před olympiádou mi přijde, že tam je větší odstup. Teď spolu třeba nejdeme spolu na pivo, jak to bývalo, až na pár výjimek.
Těšíte se tedy víc na volné ježdění než na závody?
Já závodění miluju, naplňuje mě. Bez závodů bych se neobešel, takže nerozděluju, na co se víc těším.
Pomáhá vám ježdění ve volné přírodě i při závodech?
Nemyslím, že by to mělo přímý efekt. Voda funguje pořád stejně, ale slalomy se jezdí poslední dobou na umělých kanálech, kde je její charakter jiný než u přírodních toků.
Lákalo by vás živit se jen focením a natáčením videí z extrémních řek?
Možná to časem přijde, když se nebudu věnovat tolik slalomu. Teď se mu snažím dávat co nejvíc. Měl jsem spoustu nabídek někam vyrazit, ale musím je odmítat.
Bylo by snazší se tím uživit?
Ta scéna je strašně malá, ale pár lidí se tím uživí. Navíc slalom může člověk většinou dělat jen do určitého věku, tady by byla ta perspektiva větší.
Pere se to tedy občas ve vás, jestli spíš vyrazit na soustředění nebo na divokou řeku?
Ne. Slalom je moje hlavní disciplína. Na jaře a v létě na plastových lodích nejezdím, to je jen posezónní záležitost.
Kdybyste měl neomezené prostředky a čas, kam byste vyrazil?
Láká mě Chile, nebo všeobecně Jižní Amerika. Něco plánujeme, budu to řešit po konci sezóny, kdy bude času dost. Je třeba to sladit s plánem na zimu.
Po sezóně ale vyrážíte i na mistrovství světa v extrémním kayakingu.
To mě baví úplně nejvíc. Je to extrémní ježdění a ještě k tomu závod. Byl jsem dvakrát, letos pojedu o prvním víkendu v říjnu znova. Jezdí se vždycky na řece Ötztal a je tam skvěle postaráno o diváky i závodníky, zatímco ve slalomu se občas cítíme jako ovečky. Vloni jsem byl čtvrtý asi o dvě setiny, tak by to letos chtělo medaili. (úsměv)
V čem spočívá extrémnost tohoto závodu?
Ve sklonu, skocích, náročnosti peřejí… Stačí jeden špatný záběr a v momentě jste jinde.
Daří se na tomto šampionátu převážně vodním slalomářům?
Poslední dobou ano, ale titul už druhým rokem vyhrál profík v extrémním kayakingu.
Raft vás neláká?
Ne. Jednou jsem na něm jel závody a nemám dobrý zážitek. Je to hrozná dřina… Na některých hodně vodnatých řekách to může být hezké, tady v Čechách ale takové možnosti nejsou.
Preferujete kajak i proto, že raději o sobě rozhodujete sám?
To je další věc, jsem možná víc individualista. V okamžiku, kdy je třeba se rychle rozhodovat, nerad spoléhám na ostatní.
Dovedete si vůbec představit, že byste vyrazil s kamarády sjíždět třeba Vltavu?
Dovedu, protože by to nebylo o té vodě, ale o atmosféře. I když jsem zrovna teď četl, že hladina Vltavy zmizela pod množstvím lidí. Tak to by mě nebavilo. Ale jezdil jsem se školou, i s mým trenérem jsme byli několikrát při soustředění, rád na to vzpomínám.
Do Londýna jedete na svou druhou olympiádu a říkal jste, že si nedovedete představit, že byste jich absolvoval třeba šest jako Štěpánka Hilgertová. Kde se vidíte za deset let?
Strašně rád bych ještě jel do Ria 2016. Jsou to jen čtyři roky. Po Pekingu mi to přišlo moc, nevěděl jsem, jestli za čtyři roky budu ještě vůbec jezdit. Ale uteklo to strašně rychle. Těžko odhadovat, žiju trochu jako řeka. Jedu od břehu k břehu, od kamene ke kameni.
Olympijský vítěz z Barcelony Lukáš Pollert v jedné reklamě říká, že vrcholové sportování po třicítce mu přijde infantilní. Souhlasíte s ním?
Moc s ním nejde souhlasit. Lukáš je svůj, asi se jim to hodilo do reklamy…
Ale on v podobném duchu mluvil, už když končil kariéru.
Jasně, na základě toho si ho asi pro tu reklamu vybrali. Infantilních je podle mě spousta jiných věcí, třeba občas tyhle Lukášovy řeči. (úsměv)
Ale možná jste si v něčem podobní. Měl nálepku rebela, vy se také nebojíte ozvat, když se vám něco nelíbí…
Pro mě byl Lukáš osobnost. Měl jsem a pořád mám před ním respekt. Dokázal spoustu věcí, vystudoval medicínu při sportu, to bych vážně nezvládl. Jeho výroky naprosto chápu, i když ne vždy s ním souhlasím.
Prodal byste olympijskou medaili jako on?
Určitě ne. Daroval bych spoustu trofejí, ale olympijskou medaili fakt ne.
S Pollertem se vaše životy proťaly už v roce 1999, když pomáhal zachránit vašeho bratra Václava, který se při tréninku v Tróji téměř utopil…
Je to tak, byl u toho. Velký podíl na záchraně měl Matěj Voskovec (vnuk slavného herce - pozn. red.). Byli tam jako dva doktoři a dali bráchu dohromady. Já u toho byl prvních pět minut, pak mě odtáhli, takže úplně přesně nevím, jak to bylo. Ale s Matějem, který jel tehdy úplnou náhodou kolem na kole, jsme se pak celá rodina hodně skamarádili. Nedávno jsme se potkali, je to moc fajn kluk.
