Vodní slalomář Ježek pojede v Londýně na zbrusu nové singlkanoi

Bývám jako Vávra. Snažím se na lodi jezdit, dokud drží. Hlavně proto, že strašně nerad dodělávám novou. To je hrozná práce.

Kajakáři to mají jednodušší, jen si namontují sedačku do určité vzdálenosti od špičky a aby odpovídala jejich hmotnosti a mají hotovo. My si sezení modelujeme, musíme tam přidělávat kurty, kterými jsme tam připásaní, musíme si vypolstrovat, kde klečíme, abychom v lodi drželi co nejlíp a nekvedlali se v ní.

To vám nikdo jiný neudělá. Proto se loď snažím neměnit. I když koncem loňského roku se objevily nové modely, byl jsem nucen vyzkoušet i je, jestli se nehnul vývoj dopředu.

Tři. Tady pojedu na jedné nové, která se stavěla po nominaci. Objednal jsem si ji, když jsme sem do Londýna jezdili na tréninkové kempy, abych netahal loď sem a tam a mohl létat jen s batůžkem. Jednu jsem dostal na jaře jako testovací, plus mám loňskou. Ono to vypadá, že jsem hroznej magnát s těmi loděmi, ale nejsem, předtím jsem tři roky jezdil na jedné.

Každým rokem trochu jo, hlavně na singlech. Hodně se mění podle toho, na jaké trati se jede nejdůležitější závod sezóny. Pokud na lehké a delší, kde loď musí jet, tak se tomu přizpůsobí. Když je trať velice těžká, dělají se lodě víc nosné, aby s vámi voda tolik necvičila. Já zvolil model, který designoval Francouz Tony Estanguet pro Londýn.

Není to tak, že ti nejlepší mají manýry mít vlastní loď, spíš výrobci chodí za nimi, aby lodě nesly jejich jména a dobře se prodávaly.

Také, ale většinou říkám, že nemám čas. Ono je to skoro za trest. Loď se namodeluje, udělá se kopyto, pak první kousek, který se vyzkouší. Když zjistíte, že se nepovedl, už víte, kolik to stálo času a peněz. Je to ovlivněné i módou. Jeden rok se závodníkovi, co loď modeloval, zadaří a chtějí ji všichni. Pak se mu jeden závod nepovede a nikdo loď nechce. Radši si vyberu loď, u které myslím, že bude dobrá na závody.

Někdo jezdí pořád s jedním výrobcem, já jsem v tomhle taková děvka. (úsměv) Jsem s výrobci zadobře, klidně jim řeknu, že tuhle loď nechci a půjdu za jiným.

Rozhodně. Několikrát se zkracovaly, teď bych měl problém tu dlouhou loď otočit. Je to strašně líné, nedovedu si představit, že jsme na tom byli schopní jezdit. Teď jsou daleko lépe ovládatelné, rozdíly ve špičce se vyrovnávají, rozhodují i setiny.

Já to mám snazší, sezení je podobné jako na singlu. Jen jsem tam musel nacpat víc pěny, jak je širší. Vávra, který má tu loď poprvé, říkal, že mu je to jedno a nechal si to udělat od výrobce.

On nemá srovnání, tak nepozná, že to je špatně. Říkal: „To je vždycky takhle blbý?" Tak jsem mu odpověděl, že jo, ať si to přidělá a jedeme. (úsměv)

Deblkanoe běžně kolem 70 tisíc, my ji teď naštěstí dostali sponzorsky díky tomu, že jsme raritní jezdci (usmívá se). A singl okolo 35-40 tisíc.

Jako u všeho, i když asi trochu pomaleji. Karbon a karbon-kevlar se teď používá stále víc, tak šla cena materiálu dolů. Dříve to bylo nedostatkové zboží. Když vyráběli největší Airbus, skoupili karbon po celém světě a nebylo z čeho vyrábět. Dneska se uhlík prožívá všude.

Musíte si dávat pozor. Nikdo s ní nehází, když je naštvaný, radši ji dáme na trávu než na beton. Spíš cestování je loterie. Věříte, že budete mít štěstí a při přenášení nějaký zaměstnanec nebude špatně vyspalý a nebude s ní házet.

My jsme hlavně rádi, když nám loď do letadla vezmou. Pak je ještě prudit, že se něco stalo, je zbytečné. Dá se to do určité míry spravovat, kolikrát člověk zlomí zadek lodi spíš svojí chybou při jízdě.

Většinou ano, i kvůli financím, navíc málokdy je kanál blízko letiště. Sem do Anglie nebo do Austrálie létají.

Snažíme se, ale stejně vám to nepotvrdí s jistotou. Nejvíc záleží na člověku, který je na přepážce. Musíme mít štěstí.

Jsou tak velké, že se neztratí. Jen je někdy nestihnou naložit, tak přiletí o den později. Pak je ale dovezou až na místo, takže je s tím méně starostí, než když přiletí včas.

Vůbec. Není to žádná Máňa (úsměv). Ani nevím, jestli je někdo tak familiární, že by jí dával jméno.