Článek
Co vám běželo hlavou, když jste všem soupeřkám tak suverénně odjížděla?
Bylo to neuvěřitelné. Když jsem v půlce odjela o tolik, říkala jsem si, co se to děje. Pak jsem slyšela svého trenéra, jak na mě křičí, a říkala si: „No jo, možná se opakuje Peking, zase jsem to trošičku přepálila."
Co na vás Tomáš Kacovský křičel?
Abych se trošičku uvolnila. Věděl, že asi budu docela tuhnout, tak jsem ho poslechla, abych prostě dojela do cíle... Bylo vidět, že jsem ke konci strašně vytuhla, ale jsem ráda, že jsem ten náskok udržela.
Kdy už jste věděla, že zlato nepustíte?
Tušila jsem to asi 300 metrů před cílem. Sice mi docházely síly, ale říkala jsem si, že takový náskok přece nemůžou dojet. Věděla jsem, že nesmím udělat žádnou technickou chybu a hlavně v klidu dojet.
První myšlenky v cíli?
Říkala jsem si, že Bled (místo jejího loňského triumfu na mistrovství světa – pozn. red.) se opakuje a už je to tady zase. Je super, že se to podařilo.
Byla jste před finále nervózní, nebo jste si ho chtěla spíš užít?
Chtěla jsem si ho užít a nestresovat se. Hodně svázaná jsem byla v Pekingu, kde se to nepodařilo.
Jak se vám to povedlo zvládnout tady?
Dostala jsem hodně hezkých esemesek od kamarádů a známých, které mi dodaly spoustu energie a takového klidu. To byla velká podpora.
Motivovalo vás i páteční stříbro Ondřeje Synka?
Člověk spíš závodí sám za sebe, já jela svůj závod. Ale dostala jsem od Ondry kytičku pro štěstí a řekl, že mi přeje hezký závod. Jel se mnou celou dobu na kole, ta podpora od spousty lidí byla neuvěřitelná.
Zraněná žebra jste v závodě vůbec necítila?
Při jízdě ne. Ale byla jsem hodně limitovaná tím, že jsem nechodila na tréninky, jen šlapala na kole a pak šla rovnou na závod.
