Článek
Janiš ve seriálu tří dvojzávodů, tedy v šesti samostatně hodnocených finálových jízdách, na tratích ve Francii, v Belgii a v již zmíněném Sarnu, na doslova horké italské půdě na úpatí Vesuvu, jako jediný dokázal být pokaždé na stupních vítězů. Výsledkem je naprosto zasloužený titul mistra Evropy, dlouhých pětadvacet let poté, co si obdobný úspěch vybojoval v Olomouci Milan Šimák.
Do italského Sarna na poslední a rozhodující díl ME 2005 odjížděl Erik Janiš jako lídr šampionátu s náskokem 22 bodů před Francouzem Tony Lavanantem, Nizozemcem Danny Bleekem a domácím Stefanem Albertinim. Právě tito tři závodníci byli našemu reprezentantovi nejtěžšími protivníky v boji o evropský primát. Druhým časem v měřeném tréninku za dalším Italem Principem, který je na trati v Sarnu doma, naznačil Janiš svoji sílu.
Tlaku odolal
V první finálové jízdě se po nevydařeném startu (starty byly snad jedinou letošní Erikovou slabinou) propracoval z šestého místa na druhé, ale na vedoucího Bleeka měl již víc jak čtyřsekundovou ztrátu. Jízda se nevydařila Albertinimu, z 2. pozice se propadl na šestou, Lavanant, dvojnásobný vítěz z Francie, dojel až dvanáctý. Pro naší malou výpravu se proměnil výsledek první jízdy v opojný triumf, bylo totiž jisté, že Erik má titul v kapse a nemůže být předstižen.
Ale i ve druhé jízdě se náš mladý reprezentant ukázal v nejlepším světle. Jeho souboj o prvenství s Bleekem byl až do cíle naprosto těsný, doslova tlačil Nizozemce před sebou, ale byl si dobře vědom, že by při eventuálním kontaktu se soupeřem riskoval povinně započítávanou diskvalifikaci a možnou ztrátu titulu, spokojil se tedy s druhou příčkou, za vítězem skončil o 0,39 s. Třetí s odstupem více jak tří sekund dojel Albertini.
"Odjížděl jsem do Itálie pod velkým tlakem. Přece jen bylo dost těch, kteří čekali, že mi titul neunikne. Snažil jsem se na to nemyslet a šel jsem na start jako ke každému jinému závodu. Z hlediska taktiky bylo nutné nedostat se do kolize a dojet do třetího místa. To se mi nakonec podařilo vylepšit a tak jsem přece jen splnil očekávání," řekl po návratu z Itálie Erik Janiš.
"Jsem velice spokojený, pevně věřím, že mi tento úspěch může napomoci pokračovat ve stopách mého bratra. Motokáry ovšem v žádném případě neopouštím, vždyť se mi nabízí například možnost světového šampionátu," dodal.
Součástí závodů v Sarnu bylo i vyvrcholení juniorského šampionátu ICA-J (100 ccm). Dlouho to vypadalo, že si české barvy odvezou dokonce dva tituly. Na start rozhodující finálové jízdy nastupoval z pole position Zdeněk Groman a několik kol vedl. Při tvrdém ataku jednoho ze soupeřů byl však vytlačen mimo trať a závod nedokončil. V konkurenci chlapců se neztratila ani Lucie Panáčková, dojela osmnáctá.
| Erik Janiš |
| S volantem motokáry se seznámil již v pěti letech zásluhou svého otce Jaroslava, který patřil k našim předním reprezentantům nejprve v motokrosu a později v závodech motokár. Mladičký Erik tak následoval příkladu svého o čtyři roky staršího bratra Jarka, který se též věnoval motokárám, začal však závodit ve formulových disciplínách (např. F 3000), aby již jako devatenáctiletý testoval vůz formule 1 Jordan. |
| Erik se kromě devíti juniorských titulů mistra ČR v motokárách postaral též o prvenství v automobilovém Fiesta Cupu v roce 2002. Mezinárodně se ovšem prosadil nejvíc v motokárovém evropském šampionátu juniorů, v tzv. Green Helmets, který v roce 2001 vyhrál. |
| Zkušenosti v nejvíce ceněné a výkonnostně vrcholné kategorii ICC (zrychlení z 0 na 100 km/h za 3 s!) začal sbírat v loňské sezóně, kdy se poprvé zúčastnil kompletního seriálu mistrovství Evropy a též německého šampionátu. Všude sbíral medailová umístění, v posledním závodě ME vyhrál první finálovou jízdu, což byl svým způsobem příslib pro sezónu letošní. |
