Článek
Co pro vás znamená možnost komunikovat s příznivci prostřednictvím sociálních sítí?
Měl jsem v životě štěstí, že se mohu věnovat práci, kterou miluji. Nicméně v naší profesi je minimální prostor pro odpočinek. Faktor vyhoření je velmi vysoký. Sotva mám čas setkávat se s rodinou. Díky twitteru či facebooku se mohu podělit se svými fanoušky o netradiční informace či fotografie, někdy i velmi osobní. Rozčilovalo mě, když jsem si četl, kde jsem všude údajně byl a co jsem údajně dělal. Takhle mohu fanouškům sdělit, co jsem skutečně prováděl. Nejhorší je, že mám jen sto čtyřicet znaků. To je vážně velmi těžké.
Při poslední GP ve Velké Británii těsně před vámi explodovala zadní pneumatika Pérezova McLarenu, jemuž jste se těsně vyhnul. Bojíte se někdy při závodech?
Ano. Když hodně prší a jedu v těsném závěsu za některým ze soupeřů, člověk prakticky nevidí. V takových okamžicích máte pochopitelně nevyhnutelný pocit jistého napětí.
Která nehoda během vaší kariéry v šampionátu formule 1 byla nejhorší?
Nepochybně můj karambol před deseti lety v Brazílii. Byl jsem vážně šťastný, když jsem tehdy Interlagos opustil bez jediného škrábnutí.
Tehdy z vašeho monopostu zůstal jen šrot, okruh jste opustil v sanitce a všichni hovořilo o zázraku, že jste přežil.
Mark Webber tehdy havaroval, vyjel jsem ze zatáčky a po celé trati byly rozptýlené zbytky jeho vozu. Nebyl jsem schopný se vyhnout utrženému kolu. Můj Renault pak letěl nekontrolovaně na levou bariéru, roztočil se a trefil zeď vpravo. Byl jsem otřesený, proto mě vzali do sanitky, ale zdviženým palcem jsem chtěl rodině ukázat, že mi nic není. Bylo neuvěřitelné, že jsem neměl zlomenou ani jednu kost v těle.
V mistrovství světa jste dvanáctou sezónu. Jak se cítíte, když lidé po vašem vítězství pláčou radostí?
Zaplavuje mě pýcha a současně překvapení. Jsem hrdý, pokud jim mohu udělat takovou radost. Na druhou stranu si uvědomuji, o jak pomíjivý okamžik jde. V okamžiku, kdy opouštím okruh, pocit štěstí mizí.
Co sám prožíváte, když stojíte na stupních vítězů?
Štěstí a současně mě tíží vědomí, že nemohu být se zbytkem týmu, protože mě čekají povinnosti podle daného protokolu. Toužím sdílet oslavy, ale máme smůlu.
Ohromuje vás obrovská podpora fanoušků?
Spíše ji přijímám jako něco ohromně pozitivního. Myslím, že reakce lidí ve sportu jsou přehnané. Obrovský smutek, když váš tým prohraje. A pak sám skáču z pohovky a křičím nadšením, když Španělsko vstřelí gól.
Jak je složité pro pilota F1 při vší pozornosti médií a veřejnosti najít si partnerku?
Obecně platí, že nemůžete protějšku hned bezmezně důvěřovat. I když jste naladěni na stejnou vlnu, chvilku trvá, než si k sobě najdete cestu. Ale jedno mi zůstalo pořád bez rozdílu, zda jsem mistr světa nebo kluk ve škole: Jsem velmi stydlivý.
Najde se věc, kterou kvůli F1 nemůžete dělat?
Mnoho. Chtěl bych jít jen tak na pláž, dát si kávu na terase, zmrzlinu na ulici, sledovat fotbalový zápas v davu či si jít zatancovat, aniž bych se musel obávat, že mě lidé budou natáčet a fotit.
Prozradíte, koho jste jako chlapec obdivoval?
Hlavně cyklisty! Pedra Delgada, který vyhrál Tour de France. Stejně tak Miguela Induraina, Lanceho Armstronga, Alberta Contadora.
Cyklistika je jednou z náplní vašeho kondičního tréninku. Kde nejraději jezdíte?
Na severu Španělska je skvělé počasí, přitom v těsné blízkosti moře, jsou tam i hory a přitom prázdné silnice.
Jaký je váš běžný režim v den závodu?
V půl deváté si dám snídani, v devět odjíždím na okruh z hotelu. Za dalších třicet minut už mám setkání se sponzory, oběd je už v půl jedenácté. Najezený jsem za půl hodiny, pak přijde na řadu příprava strategie s týmem. Dvacet minut po poledni je promenáda po okruhu před fanoušky, v jednu hodinu se jdu obléknout do závodní kombinézy. Za třicet minut usednu do vozu, ve dvě hodiny startuje závod.
Ve Ferrari, ryze italském týmu, jsou tři španělsky hovořící piloti. Už jste importovali do chodu stáje něco typického pro svoji zemi?
Ne, ne. Nic se nezměnilo. Pořád zůstáváme v menšině a jsme to my, kdo se musí přizpůsobit zaběhnutým pořádkům.
Jaká je spotřeba vašeho Ferrari během závodu?
V případě podniku dlouhého tři sta patnáct kilometrů potřebuji dvě stě litrů paliva.
Byl jste dvakrát mistrem světa, pilotoval jste v mistrovství světa Ferrari i McLaren. Jaký je váš cíl pro další roky v F1?
Když jsem do šampionátu vstoupil, snil jsem o titulu mistra světa, což jsem si splnil. Až jednou půjdu do důchodu, bude to s klidem, protože si řeknu: Jo, chlapče, dokázal jsi to.
Ukončíte závodní kariéru ve světě F1 nebo hodláte vyzkoušet i jiné motoristické disciplíny před odchodem do důchodu?
Ještě nemám úplně jasno. Bude záležet na situaci a okamžiku, kdy budu muset vyklidit pozici. Ale je jisté, že pokud budu ještě pokračovat, už jen pro zábavu. Nicméně jsem přesvědčený, že mě čeká ještě spousta závodů ve formuli 1.
Plánujete, že působení v F1 završíte u Ferrari?
Rozhodně ano. Jde o nejlepší tým na světě. Není nic nad Ferrari! Je to jako rodina a já jsem měl štěstí, že mohu být součástí.
