Článek
V sedmdesátých letech československý Trophy Team vyhrál Šestidenní sedmkrát. Tehdy vládl světovému enduru, bylo to kvalitou jezdců, nebo motocyklů Jawa?
Bylo to obojím. Uměli jsme vyrábět kvalitní stroje a továrna si pohlídala, aby na ně usedali jen ti nejlepší. Tehdy byl také velký výběr kvalitních jezdců. Do Trophy Teamu se dostali jen ti nejlepší. Dohlížel na to i šéfkonstruktér Jawy a viceprezident FIM Jan Křivka. To se týkalo i zlaté generace před námi, která jezdila na jawách i ČZ.
Čím to, že tehdy u nás byla nesrovnatelně větší jezdecká konkurence?
Všechno je to v managementu. Srovnám-li to s řízením vlastní firmy Auto Jarov, kterou jsem vybudoval. Vycházel jsem ze zkušeností, které jsem získal jak v Jawě jako jezdec, tak i od tehdejších manažerů, jako byli Křivka, Bříza, Mošna, Sobotka a další. Po skončení aktivní kariéry jsem začal od píky v Mototechně. Pořád jsem se učil a teď to zúročuji. Dnes u přípravy jezdců postrádám koncepční přípravu, od tréninkového procesu až po samotné závodění. Ta koncepce existovala, ale v devadesátých letech došlo k odklonu, každý šel svojí cestou, a ne vždy tou dobrou.
Není problém i ve strojích?
V motocyklech určitě hlavní problém není. Kvalitní stroje mají i naši jezdci. Je to v lidech. Už tu také nejsou silná střediska, jaká byla v Dukle, Rudé hvězdě, nebo kluby. Nerozumím tomu, proč byly u vnitra a armády zrušeny motocyklové oddíly, když obě složky motocykly používají a nemají dost kvalitních instruktorů. Talentovaných jezdců máme dost, ale chybějí společná příprava a koncepčnější výběr. Nevolám po nějakém centrálním řízení, ale po koncepci jako takové. Konkrétně na Šestidenní se nelze připravovat pár dní před startem, to je dlouhodobá záležitost. Jak v přípravě jezdců, tak i motocyklů a lidí, kteří je budou zabezpečovat. Musíte být přesvědčen, že máte kvalitní stroj a jste v týmu lidí, na něž se můžete spolehnout. To se týká i managementu a mechaniků. Dobrá parta je velice důležitá.
Myslíte tím roztříštěnost přípravy?
Přesně tak. Je to roztříštěné, každý si ji dělá po svém. Maximálně se sejdou dva. Chybí mi také konkurence už v přípravě, kdy chce jeden být přirozeně lepší než kolega. Sám jsem to kdysi poznal na sobě, když jsem přišel z Jinců do Prahy. Ta konkurence v jednom kolektivu je v motocyklovém sportu velmi důležitá.
Změnila se hodně Šestidenní od dob, kdy jste jako kapitán dovedl Trophy Team k pěti vítězstvím v řadě?
Teď už nemám přesný přehled, ale myslím, že to je nesrovnatelné, co se týká strojů, ale i charakteru tratí. Víc rozhodují motokrosy. Původní smysl, spolehlivost, je potlačen. Jde hlavně o rychlost. Tenkrát jsme si uměli motorku dát dohromady, víc jsme jí rozuměli. Dnes to samozřejmě nejde, motocykly jsou složitější, ale my jsme dřeli i výměnu pneumatik, abychom ji zvládli co nejrychleji, i to mi dnes chybí.
Má vůbec český motocyklový sport šanci ještě někdy Šestidenní vyhrát?
To je těžké. Konkurence je obrovská, na špici jsou jezdci ze zemí, které jsme poráželi. Muselo by se hodně změnit i v našem motocyklovém sportu, v přístupu a hlavně v koncepci. Rád bych se toho dočkal. Myslím si, že kvalitní jezdce máme, jen je třeba s nimi víc pracovat. Vrátit se k tomu, co se dělalo v soutěžním sportu dobře, a využít jedinečné české vlastnosti – improvizace. Umět improvizovat, aby se dosáhlo zase úspěchů.
