Článek
Zpovzdálí nevypadalo vaše květnové zranění z britské ligy tak děsivě, z nemocnice jste rychle zmizel, ale pauza se protáhla. Co bylo nejnepříjemnější?
Rameno. A to vše ještě nakonec netrvalo tak dlouho, jak třeba taky mohlo.
Už jste toho měl polámaného hodně, kam v žebříčku zranění řadíte tenhle problém?
Žebříček si nevedu. Pád byl nepříjemný, třeba i ve srovnání s tím z roku 2006. Tenkrát to byla smůla. Normálně bych odešel s modřinou, ale další jezdec mě na zemi trefil do hlavy. Teď byl problém v tom, že žebro udělalo dírku do plic, byl tam vzduch. Doktoři se báli, že plíce zkolabuje, pak přišel jiný lékař, podle něj to nebylo tak zlé. Rameno ale dopadlo hůř.
Nakonec vás operovali v Česku...
S poškozenou plící mě nechtěli pustit do letadla, podepsal jsem reverz a mohl jet autem s mechanikem. Byli asi rádi, že se mě zbavili. Rameno zlobilo už dřív, operatér tu našel jiný způsob než s pomocí drátků, to bych musel být šest neděl v klidu a bylo by po sezóně.
I tak jste přišel o dost...
O dlouhou dráhu v Mariánkách, klasickou kvalifikaci Grand Prix v Divišově. Před deseti lety bych asi riskoval a šel do toho, hrozila by pak ale ještě větší pauza.
Jste tedy už moudřejší, rozumnější, usedlejší?
Ono se to skoro vyrovnává, člověk v jednatřiceti ví, že už v kariéře tolik nestihne. Kolik mi zbývá? Deset let? Takže to vychází tak nějak nastejno. Jdete do toho. Jen s jinými pohnutkami.
Plochá dráha se zvenku jeví jako nebezpečný mazec. Vidíte to jako závodník stejně?
Úrazy jsou běžné, ale úmrtí je minimum. A podívejte, kolik kuřáků umře na rakovinu. A co je teda nebezpečné? Profesionální sport, nebo kouření?
Takže nejste v nadsázce šílenci?
Těch je minimum. Naprostá většina to má pod kontrolou. Šťouchance k dráze patří, ale je to o umění. A co je nebezpečí? Skoky z X metrů do vody? Když to někdo neumí, tak jo.
Co jste dělal, když nešlo závodit?
Hnal jsem z nemocnice, tělo se hojí líp doma, ale bylo dost bolesti. Přišel na řadu bazén, ale spíš jsem se tam jen plácal. S činkami jsem musel zlehka, běhání jsem kvůli nárazům vynechal, chodil jsem na brusle. Rameno je složité, musí zvládnout víc než třeba koleno, kterým hýbete jen dopředu dozadu. Při prvním testu při extralize ve Slaném bylo rozhýbané jen asi tak na osmdesát procent. Trochu jsem to ještě šetřil.
S bratrem Lukášem jste utrpěli tolik šrámů, že jste v lékařských záležitostech zběhlí...
Doktoři si vždycky dávají rezervu. Když řeknou pauza šest týdnů, víš, že za tři týdny by to mohlo jít. Můj lékař je trošku extrémista, ale ví, co může. Nemluví o termínech, nechá to na mně, až sám budu cítit, že to půjde.
Světový pohár jedete v silném složení: i s bráchou, Kůsem a s Topinkou, který se vrací do týmu tam, kde to z britských soutěží zná. Dá se myslet na lepší výsledek?
Buďme realisté. Jedou proti nám borci z Grand Prix, ale výhoda domácí dráhy může hrát roli. Topas ji zná, najeté to má i Šitera. Pro ně to je, jako bych já jel v Pardubicích.
Co se dá stihnout v téhle sezóně?
Ještě dost. Na dlouhé dráze třeba mistrovství družstev. Jsem v tom nováček, zkušenosti nemám, ale dravost myslím jo. I brácha to chce v budoucnu zkusit.
Takže z klasiky už vycouváváte?
Pár let ještě ne, klasická britská liga nás baví, rád se tam ještě uhnízdím. Dlouhou chci zkoušet zvolna. Taky to určitě nebude tak, že na to sednu a hned to půjde.
Kdysi slavný táta vás učil základy, jak do vašeho závodního života vstupuje teď?
Byl bych radši, kdyby zachovával odstup, ale rád je v centru dění. Normálně komunikujeme.
