Článek
Přemýšlíte nad tím, co a jak se vlastně stalo?
Byla to z mého pohledu tragická souhra různých náhod. Když se jel ten závod, ani jsem nebyl doma a nedíval se na televizi, ale když jsem si pak pouštěl záznam té nehody, bylo pro mne těžké pochopit, jak se dostal jezdcům za sebou pod kola. Zřejmě se ale po tom uklouznutí zuby nehty držel motorky a ta ho stáhla dovnitř na trať mezi rozjeté závodního pole. Tím se celé neštěstí vlastně dovršilo.
Co si myslíte o tom, že Simoncellimu v kritické chvíli nezůstala na hlavě přilba?
Nemyslím, že by ji měl špatně upevněnou. Když vám hlavu v rychlosti kolem 150 km/h přejede 200 kilo vážící motorka, nelze se moc divit, že řemínek u přilby to nevydrží. Pohltit takovou sílu při nárazu nedokáže ani to nejlepší vybavení a moderní kombinéza s airbagem.
Lukáš Pešekfoto: ČTK/Roman Vondrouš
Měli jezdci za ním vůbec nějakou šanci se vyhnout?
Neměli. Okamžitá závodní reakce je, že začnete brzdit a snažíte se netrefit padajícího jezdce, jenže jde o zlomek vteřiny. Snad si všichni uvědomují, že Edwards a Rossi jsou v tom nevinně, dělali na trati, co mohli, ale zejména pro ně dva bude těžké se s tím vším vyrovnat. Taková věc se promítne do psychiky jezdce. Zdrcující to musí být hlavně pro Valeho, byli nejlepší kamarádi.
Co vy? Jaké vzpomínky na dravě jezdícího Itala s afro účesem vám zůstanou?
V paměti mám jeho úsměv a taky vzpomínám, jak před třemi lety slavil titul v Moto2 a každému v paddocku naléval šampaňské. Je mi moc líto, co se stalo. Simoncelli byl o čtrnáct měsíců mladší, ale znali jsme dobře od sedmadevadesátého roku. Na trati byl pokaždé ostrý, jezdil na hraně a často padal, ale v depu to byl normální, pohodový kluk. I když se v posledních letech stal hvězdou, neměl hvězdné manýry a zůstával nohama na zemi.
