Podmol předvádí šílené kousky s mementem zesnulých parťáků. Je hrůza, jak to přibývá, říká

Bylo mi patnáct a měl mě doma vyzvednout Čechoameričan Martin Koreň. Pořádně neuměl česky, bylo mu sedmnáct, na řízení auta měl nějaké americké papíry. A dvě zatáčky před naším barákem poslal svého golfa do strouhy. Tehdy tu ještě pořádně nebyly mobily a já najednou koukám, jak Kořínek běží po poli, po čele mu kape krev a říká: „Naboural jsem, táta mě zabije.“ Tu hlavu si rozbil, když vylejzal z auta… Ale zážitek byl pak i samotná exhibice, poprvé jsem viděl freestyle motokros naživo a díky té akci tu spousta lidí začala jezdit.

Nejvíc mi asi utkvěl v paměti ročník, kdy se hrálo na housle, spojili s tím i balet… A ty party si právě už moc nepamatuju. (úsměv) Je fajn jezdit doma, spoustu lidí známe. Dřív sem jezdci najeli i týden dopředu, čtyři dny jsme obráželi pražské bary, dělali promo akci, bylo to sociálnější. Teď už ne, je uspěchaná doba, kluci přijedou dva dny před akcí a v neděli jedou domů. Musíme být profesionálnější, ale nejsme stroje, pořád je v tom určitá dávka adrenalinu.

Dřív jsem byl větší nervák, dva dny předem jsem nespal. Teď to beru, že dělám, co mě baví, tak proč bych se měl stresovat. I na závodech mistrovství světa si užívám, koukám po městě, jsem v klidu a pak jezdím ještě líp.

Spíš si budeme hrát s diváky, ale určitě bych rád předvedl v Čechách nějaký body varialový trik, který ještě myslím nikdo na Gladiatorech neskočil.

Exhibice jsou pro nás jednodušší. Když tady udělám nějakou chybičku, která mě nebude bolet, nic se nestane a nepřijdu o prémie ani body, možná jen o svou pýchu. Ale soustředění musí být, pořád je to nebezpečný sport.

Deprimující spíš je, že s těmi polepy jezdím dva tři roky, a kdybych tam dával seznam teď, je mnohem delší. Takže na další polepy už snad jen, abych napsal, že to je hrůza, jak to přibývá...