Rubriky:

Motocykly

Legenda vyhlíží nástupce už 44 let. Od hřebíků jsem neměl nikdy žádné šití

13. ledna 2018 12:07 - Praha

Když se Milan Špinka stal v roce 1974 ve švédském Nässjö mistrem světa na ledové ploché dráze, nemohl tušit, že po něm dlouhá léta žádný český plošinář na tento titul nedosáhne. Legenda, která i v 66 letech působí na postu reprezentačního manažera, se možná i proto nyní dočkala ocenění v podobě Granátové trofeje Autoklubu ČR.

 

archiv

Co pro vás nejvyšší možná pocta od autoklubu znamená?

Beru to jako odměnu za celoživotní práci pro plochou dráhu. Měl jsem to štěstí, že jsem u svého sportu zůstal až vlastně do důchodového věku, a dokud mi ještě drží zdraví, chci být nějak prospěšný. Říkali mi při té slavnosti, že část té trofeje je z ryzího zlata, tak jsem ji pečlivě zavřel doma do sejfu. Tam mám uložené i všechny velké medaile a pochopitelně taky Zlatou přilbu z roku 1973.

Ta je pro vás nejcennější trofejí i s ohledem na rodinnou historii?

Přesně tak. Táta celý život dělal všechno pro to, aby ji získal. Dvakrát ve finále zůstal stát, když už jel první. Do smrti mě bude mrzet, že jsem mu přilbu nedal na hlavu, když jel se mnou čestné kolo. V té euforii mě to jako mladého nenapadlo a dodnes si to vyčítám. Jsem ale moc rád, že se mnou táta pak zažil o rok později i ten světový titul na ledě. Tehdy mi ve Švédsku navíc výborně poradil s převody, ale vyjet jsem si to už musel sám. Nikdo za vás plyn do nájezdu nepodrží...

Bylo vlastně logické, že jste šel v otcových šlépějích...

Odmalinka jsem jezdil na tátovy závody. Vyrůstal jsem v tom, bylo asi jasné, že budu jezdit. Ale otec moc nechtěl, abych jezdil právě ledy, protože tam jsou na kolech hřebíky a to mu přišlo moc riskantní. Přitom paradoxem je, že za patnáct sezón na ledě nemám jediné šití od hřebíků, že bych měl třeba rozpáranou nohu. Těžko říct proč, ale mě ten led nějak fascinoval a vždycky jsem měl dobrý reflex na startu, z toho jsem těžil. Nakonec mám právě z ledové ploché dráhy kompletní sbírku světových medailí, stříbro jsem bral v roce 1976 a bronz už o pět let dřív.

Jak moc jste pak vy myslel na to, aby plochodrážní rod Špinků pokračoval?

Mám dva syny, Milana a Pavla, jenže oba měří přes sto devadesát centimetrů, takže by se na motorku nehodili. A přiznávám, že jak jsem byl celou dobu někde po závodech, tak je vlastně vychovala manželka. Když člověk dělá sport naplno, nemá čas na nic jiného. Já byl pořád pryč a ona s nimi všechno řešila.

Nepřijde vám to zpětně trochu líto?

To jsou prostě oběti, ale ženu mám skvělou a na kluky jsem dneska pyšný. Milan dělá ředitele nadnárodní pojišťovny a Pavel je inženýrem. Sledovali plochou dráhu, ale mám pocit, že je žena trošku izolovala. Chápu to, asi jí stačilo, co si prožívala, když jsem se děsně ošklivě rozbil v šestasedmdesátém roce při klasické ploché dráze v Ostravě, kde to fakt bylo o život a ona měla doma ročního syna. Tehdy jsem byl rád, že mě tady osud nechal.

Jak vlastně došlo k tomu, že jste i po skončení závodnické kariéry v roce 1985 zůstal u ploché dráhy?

Když jsem skončil, tak jsem si udělal mezinárodní licenci a jezdil po závodech jako rozhodčí. Dostal jsem se dokonce i na Nový Zéland, kde jsem se nikdy nesvezl, ale jako sudí jsem tam byl v roce 2004 při světovém finále na dlouhé ploché dráze. Pro sudí je ale věkový limit 55 let, po jeho dosažení jsem pak byl na různých velkých závodech v pozici předsedy jury a potom přišla nabídka, abych po odcházejícím Pepíkovi Laštovkovi vzal post manažera reprezentace.

Baví vás to i po těch jedenácti letech?

Jasně, jinak bych to nedělal. V listopadu a v prosinci, kdy jsou jediné dva hluché měsíce, jsem už byl nervózní z toho, že nikam nejedu, že nejsou žádné povinnosti, takže jsem se těšil na středeční odlet na semifinále na ledy do Švédska, kde máme dva reprezentanty, Hutlu s Divišem. Člověk si navíc nepřipouští věk, když je mezi mladými. Už jsem pro naše talenty vyjednal i jarní soustředění v Chorvatsku, aby se hned pořádně rozjeli a obstáli v nabité konkurenci.

Těší vás z manažerského pohledu hodně, že rok 2017 byl tak trochu přelomový pro největší českou hvězdu Václava Milíka, který ukončil dlouhé čekání na domácího vítěze Zlaté přilby, navíc se prosadil i na stupně vítězů v Grand Prix?

Každá disciplína potřebuje úspěchy, aby ti mladí k někomu vzhlíželi. Zaplať bůh, že se Vaškovi takhle dařilo. Musí být nějaký tahoun, nějaká hvězda. Plochá dráha je dnes ale především o penězích. Třeba na pražské Markétě ještě naštěstí ty motorky jsou, takže se těm klukům půjčí pro začátek a hodně práce tam taky dělá bývalý úspěšný závodník a dnes super mechanik Zdeněk Schneiderwind, který se o všechno stará na sto padesát procent, tak nějakou mládež ještě máme.

Máte ale vůbec čas na něco jiného než na plochou dráhu?

Kdysi jsem koupil chalupu na Dobříši, a protože mě baví práce se dřevem, tak jsem si tam všechno obložil, vyrobil houpačku, sezení ke krbu, dokonce i kurník. Jinak mě plochá dráha pohltila na celý život a na moc jiných věcí jsem neměl čas. Se ženou jsme třeba ani moc nejezdili na dovolenou a já jsem vlastně rád, že nevyžadovala být každý rok čtrnáct dní u moře. Stihl jsem ale nakonec dodělat Fakultu tělesné výchovy a sportu. Člověk u toho pronikl do jiných odvětví a třeba pochopil, jak je ve sportu důležitá psychologie. Tam jsem načerpal vědomosti i k tomu, jak s těmi kluky jako manažer jednat. Snad mě dodnes berou.

Martin Kézr, Právo

Zrušit


Časová osa: Motocykly

Filtr článků - Motocykly