Článek
Celý seriál se s Elkmannem doslova tahali o každý bod a střídali se na nejvyšším stupínku. Šampionát nemohl mít lepší vyvrcholení, než že se o mistru Evropy rozhodne v závěrečném závodě a přímém souboji dvou hlavních kandidátů. Dějištěm dramatu byl nizozemský Assen. Bodově na tom byli úplně stejně. Jenže pro českého jezdce začala bitva hodně smolně.
„Pro mě ta rozhodující jízda začala dost hororově. Při nájezdu na startovní rošt jsem zjistil, že mi prokluzuje spojka. Hlavou mi blesklo, že je konec nadějí. Po prvním kole jsem byl sedmý, ale problém sám zmizel, takže jsem se začal probíjet dopředu. V pátém kole jsem Elkmanna předjel a postupně se mu vzdaloval. V závěru už jsem si mohl dovolit šetřit motokáru, protože jsem nakonec vyhrál o téměř dvě sekundy. Horor se změnil v triumfální jízdu pro titul. Pocity pro projetí cílem byly fantastické," ještě s odstupem týdne si oddechne Adam Kout.
Bronz, stříbro a zlato!
Bitva o titul byla nesmírně vyrovnaná. Kout si ale na soupeře věřil. „Po druhém pokračování seriálu v Le Mans jsem si říkal, že by se ten náš sen mohl naplnit. Kára tam už jela strašně rychle. Důležité bylo, že jsme našli správné nastavení a nemuseli už nic podstatného měnit, jen dolaďovat. V Assenu při závěrečném podniku se to jen potvrdilo. Navíc jsem ani jednou neodpadl a vždy dokončil mezi pěti nejlepšími, i když se ani nám menší technické problémy nevyhnuly," prozradil, kdy sen začal dostávat zlaté kontury.
Pro evropské zlato jako by byl český jezdec předurčen. V roce 2013 vybojoval bronz, v loňské sezóně stříbro. Zákonitě muselo přijít zlato. „Hezky se to říká, ale jak už jsem uvedl, bylo to nesmírně těžké do poslední chvíle. Titul jsme měli na dosah už v minulém roce, kdy jsem se o něj přetahoval s Francouzem Emmanuelem Vinualesem. Nakonec o chloupek unikl, ale ověřili jsme si, že na titul máme. Tým se dokonale sehrál, Milan Šimák udělal neskutečně moc práce na podvozku, který je jeho dílem, ale také na motoru. Jet ve stáji evropského šampióna, který ví, co závodník cítí a umí pomoci, je nesmírně cenné. Dík patří celému týmu i rodině za podporu," praví Adam Kout s pokorou a respektem k lidem, bez nichž by nikdy nevyhrál.
Dvě stě padesát v hodině není problém
Pro většinu lidí, kteří neznají o motokárovém sportu podrobnosti, je to spíš sport pro kluky. Jenže ona to je „nízkoletící raketa" na kolech. „Maximální rychlost mého stroje je 250 kilometrů v hodině. Když sedíte nízko nad tratí, je to pořádný fofr. Těmto motokárám se říká malé formule. Používají se na nich nejmodernější materiály, podstatná část je z karbonu a jsou i drahé, stojí téměř tři čtvrtě miliónu korun," omráčí Kout čísly.
Za volantem motokár už sedí dvě desítky let. Všichni slavní jezdci současnosti v tomhle sportu začínali, ale postupně přešly do velkých formulí, až po tu nejslavnější. Adam Kout takové sny neměl, nebo možná ještě jako malý kluk. Ze snů vyrostl a rozhodl se zůstat tam, kde mu to svědčí nejlépe. „Na sklonku sezóny 2009 jsem opouštěl monoposty a uvažoval, co dál. V té chvíli přišla nabídka od Milana Šimáka. V jeho stáji MS Kart Prachatice právě končil Michal Barták a on hledal někoho, kdo by ho na postu továrního jezdce nahradil. Zajel jsem se podívat, líbilo se mi to a už jsem u superkartů zůstal. Jsem nohama na zemi, a vím, jak je motoristický sport drahý, takže jsem ani nespřádal sny o velkých formulích," vypráví.
I když se může pyšnit titulem evropského šampióna, sezóna pro něj zdaleka neskončila. „Ještě mě čekají dva starty v seriálu European Superkart Series, ten první dokonce na domácí trati v Brně 5. a 6. září. Po šesti odjetých víkendech jsem v čele jeho průběžné klasifikace. Konkurence by se tam měla sejít velmi slušná, srovnatelná s Evropou. Rád pojedu před domácími fanoušky. Vím, že jich není málo," zve fanoušky. Na závěr druhého seriálu, v němž startuje, se v polovině října vrátí opět do Assenu. Tam už okusil, jak chutná šampaňské pro motokárového krále.
