Rallye Dakar prošla mnoha změnami, ale je stále nejtěžší

Historie nejslavnějšího dálkového motoristického závodu vedoucího do senegalské metropole Dakaru se začala psát 1. ledna 1979. Myšlenka na jeho uspořádání se zrodila v hlavě Francouze Thierry Sabina, když se o dva roky dříve během závodu Abidžan - Nice na svém motocyklu ztratil v Libyjské poušti. Drsný zážitek v něm probudil touhu zprostředkovat krásu i náročnost pouštních terénů také dalším závodníkům. Sabine se stal prvním ředitelem soutěže, na jejíž trase se dodnes spolu potkávají závodní motocykly, automobily i kamióny.

Na start úvodního ročníku, který hostilo pařížské Trocadero, se postavilo 170 účastníků. Vypsána byla jen jedna společná kategorie, závodníci projeli Francii, Alžír, Niger a Mali. Mezi pouhými 74 šťastnými posádkami, které zvládly nástrahy pouštního dobrodružství, byly také dva kamióny.

V následujícím roce se pole účastníků rozrostlo přibližně o třetinu a začalo se závodit v dodnes platných kategoriích motocyklů, osobních automobilů a kamiónů. Křivka popularity nového závodu strmě stoupala, přihlašovaly se do něj i hvězdy z jiných motoristických odvětví, což rovněž platí dodnes.

Prvními Čechy, kteří se na Dakaru objevili, byli v roce 1985 členové dvou posádek jabloneckých liazek. První z nich jela ve složení Jiří Moskal, Jaroslav Joklík, Radek Fencl a dokončila soutěž na 13. místě. Za volant druhého liazu se posadil Francouz Alain Galland, jeho spolujezdci byli Zdeněk Kovář a Josef Brzobohatý. Tento kamión se nakonec také do cíle dostal, už však bez svého původního řidiče, který nevydržel nápor jednoho z nejtěžších ročníků dakarské historie a závod vzdal. Do Dakaru tehdy dorazila jen šestina účastníků.

Dakarská rallye se ve své klasické variantě jezdila mezi Paříží a Senegalem, přičemž moře překonávali závodníci na trajektech a na africkém kontinentě je čekaly ty nejobtížnější etapy vedené územím států, ve kterých aktuálně panovala nejpříznivější bezpečnostní situace. Řádění místních banditů se ale mnohdy zabránit nepodařilo. V roce 1998 rabiáti přepadli tatrovky Kořeného a Sklenovského. První vyvázla jen s prostřílenými koly a dokonce nakonec dorazila do cíle na třetím místě, zatímco druhou Tatru již nikdo nikdy neviděl.

Trať závodu prošla mnoha změnami, které vedle politické situace zapříčinila i touha po vyšší atraktivitě. Několikrát se místo z Paříže startovalo například z Granady nebo, jako je tomu v posledních letech, Lisabonu. V roce 1992 se jelo přes celou Afriku až na mys Dobré naděje, o osm let později vyráželi závodníci z Dakaru a napříč kontinentem mířili do Káhiry.

Vývoj se odrazil ve všech aspektech. V charakteru soutěže ubylo dun a zrádných solisek, naopak se objevily rychlé křovinaté subtropické úseky s bujnou vegetací. Jednotlivé etapy se zjednodušily a čistý čas strávený na měřených testech se výrazně zkrátil. Zvyšující se rychlostní průměry ukazují, že se sprintuje už od samého startu rallye, nesmírná důležitost připadla rychlým asistenčním vozům. Pro úspěch je nutné mít svou asistenci přihlášenou přímo do závodu, nerozhodují už hodiny nebo desítky minut, ale minuty a vteřiny.

Soutěžní stroje byly vždy vybaveny nejmodernější technikou, vždyť třeba navigační přístroje na bázi GPS se na Dakaru používají už od roku 1992. Závodní pole, které se letos přiblížilo 570 účastníkům, doprovází konvoj mediálních pracovníků, kteří mají k dispozici i letadlo. Přesto Rallye Dakar zůstává nejtěžším dálkovým závodem světa, na kterém není výjimkou noc strávená o samotě v poušti čekáním na pomoc, a který si téměř každý rok vybírá svou daň z řad závodníků, doprovodu i diváků. Nepřežil ho ani jeho duchovní otec Sabine.

Na start se stejně jako loni postaví 12 českých posádek nebo alespoň s českým zastoupením. Plná polovina z nich v kategorii kamiónů, ve které se čeští a českoslovenští závodníci už dvacetkrát dokázali prosadit na stupně vítězů. Naposledy se to podařilo posádce Tatry řízené Alešem Lopraisem, nástupcem svého strýce Karla, jenž má na svém kontě více než polovinu z uvedených úspěchů. Šestkrát stanul dokonce na stupni nejvyšším.