Článek
„Sice jsem držel motorku jako opice klacek, ale šlo to,“ připomněl si Macek utrpení za řídítky. Ještě předtím měl namále ve třetí etapě, kdy mu dvacet kilometrů před koncem speciálu praskl píst. Naštěstí byl nablízku týmový parťák, který jej odtáhl na laně do bivaku. „Kameny létající od zadního kola motorku zničily tak, že se mechanici ptali, kam s ní chci ještě jet. To byl moment, kdy přišel týmový manažer a prohlásil, že pokud trochu nepřibrzdím, tak je to naposledy, co mi jí dávají dohromady,“ vyprávěl se smíchem.
I přes problémy s palcem, které si přivodil v páté etapě, se posouval vzhůru pořadím a držel se svou čtyřistapadesátkou vedení v kategorii Marathon, v níž lze na motocyklu měnit jen omezený počet dílů. „Jenže po protestu brazilského soupeře mi po dlouhém hledání našli nesériový brzdový kotouč a přeřadili mě do kategorie Super productions. Brazilec díky tomu Marathon vyhrál,“ pokrčil rameny nad metodami boje o umístění.
I po této zkušenosti už v kategorii sériových motocyklů startovat nechce. „Navíc vážím sto kilo a to je na výkonu slabší motorky znát. Chci prase, silnější stroj,“ věří, že přesedne na sedmistovku, s níž bude v boji o čelo. „I dvacátý může na Dakaru myslet na vítězství,“ dodal.
V šíleném sprintu nestíhal ani pít
Macek svůj první Dakar v roce 2007 dokončil na 15. místě a letos věřil, že své umístění minimálně zopakuje. „Vize byly o něco vyšší. Nakonec jsem ale ze 111. pozice dojel po hrozných pádech osmnáctý, což je plus. Jsem hlavně rád, že jsem dorazil do cíle relativně ve zdraví,“ připomněl, že motorkáři jsou na Dakaru nejohroženějším druhem. Sám pády nepočítal, kontaktů se zemí měl ale desítky.
Proti africké zkušenosti Macka na trase z Buenos Aires a zpět překvapila rychlost soutěže. „Byl to šílený sprint. Speciály se jely v takovém tempu, jako by se jel 400 km dlouhý motokros. Nestíhal jsem se napít, ani si dojít na záchod,“ líčil. Náročnější byla i trať. „Stačí se podívat na výsledky. I takoví favoriti jako Peterhansel nebo Sainz nedojeli,“ podotkl.
