Po srážce jezdce s býkem mi zatrnulo, přiznal motocyklista Veselý

Především problémy s benzínem. Když jsem před startem natankoval u pumpy, byl jsem v pohodě. Jenže speciály byly dlouhé přes čtyři sta kilometrů. Museli jsme tankovat v poušti ze sudů, které přivezl pořadatel. Moje Yamaha je standardní, ale jejich benzín nebyl kvalitní. V obrovském vedru se vařil, takže jsem musel mnohokrát zastavit na deset i víc minut, aby motor vychladl. Co jsem najel, to jsem ztratil. Když byl cíl třeba pět set metrů a stroj už nemohl, tak jsem ho dotlačil do cíle.

Bohužel ano a byl to jeden z mých nejhorších okamžiků nejen na letošním Dakaru. Agresivní benzín totiž rozleptával různé součástky, včetně těsnění a gumových prvků. Vytekl mi benzín a stroj se zastavil. Kolem poušť, žhnoucí slunce, rozžhavený písek. V tu chvíli nikde nikdo. Měl jsem jen trochu vody v pet láhvi. Tu jsem dopil a pak zoufale zastavoval projíždějící motocyklisty, když se nějaký objevil, abych vyžebral trochu benzínu na dojetí do cíle. To se mi nakonec povedlo, ale už bych něco takového nechtěl zažít.

Motocyklista Jan Veselý na Dakaru.foto: Czech Dakar Team

Párkrát jsem spadl, to je na Dakaru běžné. Žádnou havárii jsem neměl, ale hned v úvodu soutěže jsem jednu viděl a pořádně mi zatrnulo. Přijel jsem do místa, kde na rovné pistě trefil motocyklista jedena půl tunového býka. Ten ležel kopyty vzhůru, zatímco jezdce resuscitoval lékařský tým, který přiletěl vrtulníkem. Otřesný pohled, protože to bylo v místech, kde se jede naplno.

Samé nepříjemné věci. Hodně si totiž rozmyslíte, jestli přidat plyn a riskovat kvůli pár místům v pořadí. Když jsem po chvíli dojel čtyřkolkáře Pepu Macháčka, který startoval mimo soutěž, řekl mi, že končí. Jet prý mimo soutěž a ještě vidět takové drastické scény, nemá zapotřebí. V cíli etapy to skutečně zabalil.

Když jedete třeba rychlostí mezi šedesáti a osmdesáti kilometry za hodinu, je to snesitelné. V momentě, kdy zastavíte, tak v nehořlavém prádle a přilbě se ve vás během minuty začne vařit krev. Je to šílené. Praží do vás slunce a do chodidel pálí písek.

Letos kvůli sněhu byla v těch místech zrušena rychlostní zkouška a trasa odkloněna. Vyjížděli jsme z bivaku později, takže nahoře jsme byli před polednem. Svítilo slunce a nám se nabízely překrásné přírodní scenérie... Loni to bylo horší. Startovali jsme brzy ráno, nahoře jsme byli před úsvitem a teploměr ukazoval až minus dvanáct stupňů. V takovém mrazu jsme jeli dvě sta kilometrů. Hrůza.

Když jsem o tom slyšel, nevěřil jsem. Ale je to možné. Samozřejmě na trati měřeného speciálu ne, ale pak jedete třeba do cíle etapy nebo neutrální spojovací úsek. Před vámi nekonečně rovná silnice nebo cesta, motor si pravidelně přede a mikrospánek je tu... Naštěstí mě nepotkal do té míry, abych havaroval, ale pár takových případů se stalo, a kdo to zná, pochopí i Lopraisova mechanika Petra Almášiho, že si zdřímnul a vyletěl ze silnice. Mne únava totálně přemohla až v cíli v Limě. Tělo a organismus si uvědomily, že je konce a zítra nikam nemusí. Spal jsem v hotelovém pokoji skoro tři dny v kuse.

Bylo to příjemné, protože chilská poušť Atacama je nehostinná a není vábná ani na pohled. V Peru jsme viděli i hezké kouty přírody. Různobarevný písek, vytvářející zvláštní tvary dun, třeba jako obrovské ucho. Ovšem jemňoučký prach fesch-fesch je strašný. Dostane se vám úplně všude a ničí i techniku.

Když vás předjede kamión, zvedne takové množství prachu, že není vidět na půl metru a musíte zastavit. Naštěstí letos jsem jel dost vpředu, takže jsem auta natož kamióny moc nepotkal a neměl s nimi ani žádnou kolizi.

Uvidíme. Když bude zdraví, technika a peníze, pojedu.