Rubriky:

Rallye

Na Dakaru jsem málem umřel, ale bez něj bych už asi taky nežil, tvrdí legendární navigátor Kalina

30. prosince 2012 11:31 - Praha

Třiašedesátiletý Josef Kalina je žijící a stále závodící legendou Dakaru. V letech 1994, 1999 a 2001 ho vyhrál po boku Karla Lopraise, se slavným Valachem v kabině byl druhý v roce 2002 a třetí o deset let dříve. Nadcházející Dakar pojede opět s Jaroslavem Valtrem a jako soutěžící se postaví na start už po dvaadvacáté. Dvakrát jel jako člen doprovodu. „Na Dakaru jsem málem umřel, ale bez něj bych už asi taky nežil, přiznal v rozhovoru pro Sport.cz.

 

Stanislav Peška, ČTK

První Dakar jste jel v polovině osmdesátých let. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Byly to bohatýrské závodnické časy s kamióny. Začínal jsem v tatře vedle Zdeňka Kahánka. Později s Karlem Lopraisem jsme třikrát vyhráli, ale také málem umřeli. Současný Dakar je něco úplně jiného, ale ten adrenalin je v něm pořád.

Je vám třiašedesát, co vás pořád žene na start Dakaru?

Je to už zlozvyk. Člověk se s tím ale těžko rozchází. Kolem Dakaru je zvláštní společnost lidí spojená nejen tím specifickým dobrodružstvím. Ale rádi se scházejí i mimo rallye. Když se nezávodí, cítím zvláštní neklid, který s blížícím se termínem startu narůstá. Když jsme letos nejeli Silk Way Rallye, chybělo mi to. Rozum jasně říkal, že je lepší v klidu připravit auto na Dakar, neriskovat jeho poškození a další finanční ztráty, ale v srdci a hlavě byl ten neklid. Nebudu zastírat, že jako důchodci mi Dakar přináší i určité finanční přilepšení, protože si mne tým najímá, ale to není tím hlavním důvodem. Jsou to především lidé, s nimiž spolupracuji a ta touha zase vyrazit do toho dobrodružství.

Vy jste ale několikrát chyběl v kabině závodního kamiónu...

Jel jsem třeba jako doprovod, dokonce jsem v roce 2006 vedl tým Martina Macíka a Karla Lopraise, ale to mě nebavilo. V roce 2007 jsem nejel vůbec, narodila se nám první vnučka, toužil jsem po vnoučatech dlouho, a tak jsem raději zůstal doma. V podstatě jsem se smířil s tím, že Dakar pro mne skončil. Jenže za mnou přišel Martin Macík s novým projektem a já se nechal přesvědčit. Nelituju. Jsem v tom pořád. Asi bych bez toho Dakaru umřel.

Máte vůbec na Dakaru strach?

Ten nemá jen blázen! Musíte v sobě mít pořád pud sebezáchovy. Když jedeme, řidič sleduje trať před sebou. Když tuším, že jedeme příliš rychle a blíží se nebezpečné pasáže, zvýším hlas. Křičím, ne hystericky, ale řidič musí vědět, že mám strach, protože se blíží nebezpečí. Kdybych zůstal klidný a jen si mumlal navigační pokyny, ukolébalo by to jeho pozornost. Nejde o vyvolání paniky v autě, ale o upozornění, že hrozí nebezpečí. Nemusím zdůrazňovat, že může být i smrtelné.

Zažil jste něco takového?

Bohužel ano. V roce 2003 jsme udělali několik kotrmelců v lybijské poušti s Karlem Lopraisem a odnesly to obratle. Nejhůř ale bylo v roce 2005, kdy jsme s Karlem a Petrem Gilarem zůstali stát v poušti. Tři dny a tři noci sami, bez pomoci. Už nám došla voda a skutečně hrozilo, že umřeme žízní, nakonec jsme se z toho dostali. Vůbec, tyhle Dakary, včetně toho 2004, byly hrozné. Tenkrát nám zakázali jezdit s Tatrou Puma, ten hasičák byl skvělý. Muselo se vyrobit tzv. sériové auto, a to se nepovedlo.

Na které Dakary naopak rád vzpomínáte?

Samozřejmě na tři vítězství s Karlem Lopraisem. Moc rád ale vzpomínám na rok 1993, kdy jsme s Otou Meřínským a s Vlastou Buchtyárem jeli se šestikolkou. Byly s ní problémy, ale užili jsme si to. Naposledy se jelo v Alžírsku a byl to také poslední skutečný ultramaratón. Ty krásné zážitky převažují.

Dakar 2013 jedete už poněkolikáté v Liazu, dá se srovnat s těmi z osmdesátých či devadesátých let?

Vůbec ne! Tehdy to byly čtyřkolky, vyrobené pro zemědělské účely. Nemělo to klasický rozvod, ale na přední kola byl vytažený rovnou z převodovky. Sypalo se všechno. Kabina, praskala, co mohlo, se kroutilo, včetně podvozku, odpadávala korba, nemělo to tlumiče. Jen motor byl lehčí a živější, než tatrovácký... Martin Macík s touhle, trochu vylepšenou verzí, začínal. Jenže pak něco odkoukal od Rusů a Nizozemců, přidal svoje nápady a dnes máme auto, které je, řekněme jen čtvrt generace pozadu za Nizozemci, kteří jsou i před Kamazy. V podstatě původní Liaz připomíná jen kabina, která je největší slabinou auta, protože je těžká.

Nepochybuji, že trať Dakaru znáte, jsou na ní nějaké záludnosti?

Neřekl bych záludnosti. Organizátoři slibují, že se hned po startu v Limě pojede v písku. Myslím si, že to ale nebude tak hrozné, protože především pro nováčky, a ty, co si přijeli zazávodit, by to bylo hrozně těžké a mohlo by dojít k zablokování a zpomalení soutěže hned na začátku. To určitě organizátoři nechtějí. Stačí totiž, aby se v nějakém průsmyku mezi dunami, které nelze objet, zahrabalo nebo převrátilo pár osobáků a je zle. Nezbývá totiž, než ty, které vadí průjezdu, vytahat. Neumím si představit, že po startu nechají organizátoři celou noc posádky, aby s lopatami vyhrabávaly auta.

Vy máte raději lehčí nebo těžší tratě?

Celá léta tvrdím, že čím horší a těžší trať, tím pro nás lépe. Umíme si s tím poradit a máme techniku, která třeba není tak rychlá, ale vydrží.

Jakou si stanovujete taktiku?

Dojet, a pokud možno co nejlépe. Dakar není jen o rychlosti, ale především o hlavě, nebo hlavách posádky. V první půlce soutěže se nic zvláštního neodehrává. Ten, kdo v ní chce vyhrávat, většinou v té druhé ztrácí dech.

Jedete s Jaroslavem Valtrem, na co si troufnete?

My jsme trojgenerační posádka. Mně je třiašedesát, Jardovi třiačtyřicet a mladému Kubovi Firstovi třiadvacet. Bohužel jsem na tom horším konci. Jarda má zkušenosti, ale občas zapomene, že je na Dakaru pořád začátečník, a to pak hrozí průšvihem. Umí jet třeba i pátý čas v etapě, jenže tyhle extrémy mohou být kontraproduktivní. Občas ho musím brzdit, aby jel víc hlavou. Podle mne je ale reálné celkové umístění v první desítce. To by byl i úspěch.

Do odletu na start v Peru zbývají prakticky hodiny. Už se chystáte?

Jsem připravený. Udělalo se hezky, tak u nás chodím čistit les. To uklidňuje.

Karel Felt, Právo

Zrušit


Časová osa: Rallye

Filtr článků - Rallye