Prokopovi dávka adrenalinu z rallye nestačí. Zdolal Kilimandžáro a bál se v autobusu

Hlavní náplní bylo zdolání Kilimandžára, nejvyšší africké hory. „Velký zážitek. Větší, než jsme si před cestou mysleli. Všichni tvrdí, že jde o snadný výstup. Ale padesát procent dobrodruhů vrchol nezdolá. Nechápu lidi, kteří tvrdí, že jde o horu pro každého batůžkáře. Myslím, že fyzičku mám díky startům v mistrovství světa dost dobrou, ale byl jsem na hraně vyčerpání," vykládá pilot, který v účtování šampionátu 2013 skončil devátý.

„Největším strašákem je riziko zranění. Lidi dole pod horou chodí bez bot, dopravní prostředky jsou omezené, natož aby byl k dispozici vrtulník. Až s odstupem jsem si uvědomil, že jakýsi bezpečný základ absolutně chyběl," vypravuje Prokop. „Nejbližší pomoc je vzdálená dva dny chůze. Když si vybavím, v jakém jsem byl stavu a neměl síly sám pro sebe, neumím si představit, že bych nesl devadesát kilo vážícího zraněného chlapa," popisuje Prokop.

Samotný finální výstup pro něj byl jedním z největších životních zážitků. „Rozhodně nejemotivnější," přemítá.

„Šli jsme v noci s čelovkou, sněžilo. Z tábora jsme vyráželi v jedenáct večer. Člověk jde rychlostí kilometr za hodinu. Když jsme byli šest set metrů od vrcholu, měl jsem velkou krizi, moc jsem nevnímal. Ale byl jsem rozhodnutý jít, dokud neomdlím. Postupně jsem však srovnal tempo i dech. Navíc jsem se musel postarat o přítelkyni. Už jsem myslel, že se na vrchol nedostaneme. Ale nakonec jsme se za východu slunce na Kilimandžáro vydrápali," popisuje Prokop výstup na horu vysokou 5895 metrů.

Po zdolání Bílé hory, jak je vrchol rovněž nazýván, zhubl čtyři kilogramy. „Kombinace velkého množství pohybu a menšího přísunu jídla byla příčinou, že jsem pro nadcházející sezónu lehčí, než jsem potřeboval," směje se Prokop.

Jedním z parťáků mu byl Štěpán Vojtěch, další automobilový závodník. „Před výstupem na vrchol jsme vtipkovali a machrovali, že příště vyrazíme pokořit Himálaj. Ale další den už nás takové řeči přešly. Fyzická i psychická bolest je hodně velká. Ve srovnání s mým každodenním sportovním životem jde o kompletně odlišnou disciplínu," líčí Prokop.

Zdoláním téměř šest tisíc metrů vysoké hory však jeho africké dobrodružství rozhodně nekončilo. „Byli jsme v Ugandě pozorovat gorily v deštném pralese. Stál jsem s průvodcem a najednou kousek od nás vylezl vůdčí samec, který prý váží dvě stě deset kilogramů. Strašné monstrum. Kdyby chtěl, neměli jsme šanci," podotkl Prokop. „Nedotčená krásná příroda mě fascinovala," rozplývá se.

Pro člověka, který je denně v kontaktu s motory, představoval hodně silný zážitek přesun přes samotnou Ugandu. „Jeli jsme autobusem dvanáct hodin. Byl jsem zpocený jako ze sauny, jak jsem se bál o život. Děsilo mě tempo, kterým jsme se řítili, a také nulová pravidla. Přednost se řídí velikostí. Tudíž absolutně nadřazené všemu jsou náklaďáky, které nikdy neubírají ani nezpomalují. Pak následuje autobus, chodci jsou až na konci řetězce. Přísahám, že jsme kolem cesty viděli i mrtvá těla. Nikoho už ale ten obrázek nevyvede z míry, kromě Evropanů," popisuje Prokop. „A jízda na hliněné cestě po úpatí hory krátce po dešti mě utvrzovala v přesvědčení, že se nemůžeme domů vrátit v pořádku," říká s nadsázkou Prokop.

Jako sladkou tečku si dopřál ještě návštěvu safari v Tanzanii a raftování na Nilu. „Jeli jsme přes vesnice, kde místní za svůj život mnoho Evropanů neviděli. Všechno je syrové, žádná komerce. I tady šlo o dost nebezpečnou zábavu, protože v případě maléru byla pomoc daleko. A co všechno v řece plave, to je nepředstavitelné a nepublikovatelné," usmívá se Prokop, pro něhož návštěva safari byla pohlazením pro vyčerpané tělo i unavenou mysl.

„Když jsme šli nocovat, dostali jsme varování, abychom nevylézali, že předešlou noc se v blízkosti potuloval slon a krátce před ním lev. Člověk cítí sílu přírody, žádnou masovou turistiku. Celkově Afrika ve mně zanechala strašně silný dojem. Člověk by chtěl něčím podarovat všechny děti, pomoct jim. Určitě dlouho v mojí mysli nic nepřebije zážitek z tohoto dobrodružství," tvrdí Prokop.

Řekl to i s vědomím, že podobně adrenalinovou dovolenou si na delší čas odepře. „Takový extrém je přípustný jen jednou za dlouhé měsíce," uznává jednatřicetiletý jezdec a nyní i dobrodruh Prokop.