Článek
Když táta radí synovi, byť by byl sebezkušenější, mládí má svoji hlavu. To přiznává i Macík junior: „Hodně mi toho řekl, když jsem na začátku usedl za volant. Jezdili jsme v Tunisku a táta mi říkal přesně a trpělivě, co mám dělat, jak reagovat na různé situace, kde dělám chyby. Samozřejmě jsme se dostali i do konfliktu, jak to tak bývá mezi otcem a synem, který má svoji hlavu a svůj názor. Ale zvládli jsme to, protože tátovy rady byly nesmírně cenné. Říkal mi je člověk, který jel Dakar desetkrát a snaží se stále předat co nejvíc informací a zkušeností pilotovi a synovi v jedné osobě. Toho si moc vážím.“
Poslouchat techniku, jezdit hlavou
„Táta mi nejvíc opakuje, abych poslouchal techniku a jezdil hlavou. Něco jiného je jet hlava nehlava na plný plyn, protože technika něco vydrží a já také. To by byla chyba. Já i auto musíme vydržet čtrnáct dní. Hodně mi zdůrazňuje, abych závod zvládl psychicky. Nenechal se vyblbnout, nezmatkoval a nedělal pak zbytečné chyby. Povídal mi také, že sebou mám dvacet náhradních pneumatik, a ať prý mě chrání pánbůh, jestli mi nebudou stačit (smích). Ví, proč to říká. V jedné soutěži jsem udělal den co den gumu. Celkem tři. Dvě svojí chybou. Viděl jsem třeba kámen na kilometr daleko a stejně jsem ho trefil... Ale táta to bere i tak, že máme role rozdělené. Já jsem od toho, abych auto ničil a on od toho, aby ho dal do kupy,“ říkal s úsměvem mladší z Macíků.
Start 4. ledna se kvapem blíží. Doma už zbývají jen desítky hodin. Nervozitu přesto mladý Macík necítí. „Závěr roku trávím balením a usilovným přemýšlením, abych na nic důležitého nezapomněl. Párkrát jsem se ještě svezl s vozem, který zůstal doma. Vánoční svátky jsem si užíval se svými nejbližšími. Dakar jsem měl samozřejmě v hlavě, všichni se mě ptali na pocity, ale bylo to v pohodě. Silvestr strávím v letadle cestou do Buenos Aires přes Londýn,“ popsal svoje poslední dny doma s tím, že nervozita přijde až před startem, ale věří, že ji zkrotí.
Nijak si prý nepřipouští, že je mezi řidiči monster nejmladší. „Pojedu Dakar potřetí, dvakrát jsem ho absolvoval jako navigátor. Skutečnost, že jsem v pětadvaceti letech nejmladší pilot kamiónu, si nijak nepřipouštím. Vždyť třeba v týmu Kamazu jsou borci o rok či dva starší. To není velký rozdíl. Cítím určitý tlak, ale spíš čekám, jak si soupeři budou říkat, že jsem nezkušený mlaďas, který to v první zatáčce rozšvihá. Tatínek mu to zaplatil, tak se přijel ukázat... Tím se netrápím. Moc dobře vím, co to stálo úsilí, abych mohl usednout za volant. A táta, kdyby mi nevěřil, bude první, kdo by mě za něj nepustil,“ pravil spokojeně Macík junior.
Největší respekt má z dun
Velkou odpovědnost cítil jako navigátor. V roli řidiče však má ještě větší. Žádné obavy ale necítí. „Zažil jsem dva Dakary a ten poslední byl nejtěžší, jaký se kdy jel a zřejmě ho nic překoná. Nezapomenu na pátou etapu, kdy jsme dojeli do cíle, a bylo nás v něm dvacet. Koukal jsem po bivaku, v němž byl neuvěřitelný klid. Nikdo nesvářel, nikde se nesvítilo a nespravovalo. Většina aut zůstala na trati. A to jsme před sebou měli ještě víc než polovinu soutěže. Na tenhle zážitek nezapomenu a díky němu vím, co mne všechno může na trati potkat,“ říkal rozvážně.
Strach prý nemá, ale dobře ví, že... „Na trati jsou úseky, z nichž budu mít určitě velký respekt. Ten mám ale z každého povrchu. Vím, na jakém umím jet rychle a na jakém budu velmi opatrný. Přeci jenom nemám ty letité zkušenosti a za volantem najeté desítky tisíc kilometrů jako jiní matadoři. Nebojím se ani dun, v Tunisku jsem na nich najel asi tisícovku kilometrů. K těm cítím pokoru, protože nikdy nevíte, co s vámi udělají, kam váš kamión pošlou. Táta mě ale uklidňuje, že stejně musím jet rovně, ať mě hodí kamkoliv, a co nejrychleji budu umět,“ řekl s pokorou v hlase.
Zdravé sebevědomí mladému jezdci nechybí. Rozhodně si však neklade přemrštěné cíle. „Dakar je nejtěžší a nejdelší soutěž na světě. Jedou tam jen vyvolení. Vyhrál jsem těžkou soutěž v Maďarsku, ale tohle je něco jiného. Na Dakaru potřebujete i obrovskou dávku štěstí, kterému však musíte jít naproti. Ve svém premiérovém ročníku chci dojet zdravý do cíle. To je hlavní cíl. Nebudu šílet, ale chci na Dakaru také dělat vítr. Netvrdím, že chci skončit mezi pěti nejlepšími. Jsem realista. Ale chtěl bych v nějaké etapě dojet v top desítce a držet se v závodě v nejlepší dvacítce. To je reálný cíl, i když se za ním nepoženu za každou cenu. Tohle bude můj první Dakar za volantem a rozhodně by neměl být poslední. Jednou bych chtěl dokázat to, co táta, nebo ho i překonat,“ prozradil svoje přání nejmladší řidič kamiónu na Dakaru Martin Macík mladší.
