Článek
Bezprostředně po projetí cílem jste říkal, že brambory nemáte rád. Změnil jste po třech dnech názor?
Byli jsme za Kamazem první poražení. Jeden jsme nechali za sebou. Museli jsme jet hodně rychle. Neříkám, že jsem šťastný, ale jsem rád. Je to slušný výsledek. Nemáme se za co stydět.
Jak jste byl spokojený s vozem MAN?
Byl jsem mile překvapený, nemohu říct jediné negativum, jen samá pozitiva. Menší technické problémy jsou vždycky, ale bylo jich minimum. Velký jsme neměli žádný. I to nás vyšvihlo nahoru. Nemusel jsem řešit žádné organizační věci kolem týmu. Soustředil jsem se jen na závodění. Věděl jsem, že za mnou jede kolega, který mi v případě potřeby může pomoct. Když jsem byl sám, musel jsem myslet i na to, že v případě problémů nemám týmového kolegu, který ke mně dorazí v minutách, nikoliv v desítkách minut. Nemohl jsem jet naplno. Teď jsem měl třeba pomalejší začátky etap, ale to kvůli tomu, že jsem se sžíval s vozem a hledal, kde je hrana. Velký, fungující tým, v němž se jezdec může soustředit jen na to, aby zajel výsledek, to je jediná cesta, jak lze na Dakaru uspět.
O celkové stupně vítězů jste ale přišel téměř hodinovým zdržením...
Zapadli jsme v dunách, ale to bylo mojí chybou. Kolem projeli De Roy s Kolomým a brzy se objevil kolega z týmu Marcel van Vliet, byl jsem šťastný. Okamžitě se mi snažil pomoct. Hodně riskoval. Sám třikrát zapadl a musel podhušťovat, pak hrozilo, že se srazíme, když se ke mně snažil dostat. Nakonec vyjel na protější dunu a přes dlouhé lano s námi škubnul, až nás dostal ven. Pak jsme asi pětadvacet minut řešili defekt. Nebýt jeho, nebyli bychom ani čtvrtí. Marcel chce skončit, doufám, že ho přemluvím, aby pokračoval.
Co diváci, ti vám nepomohli, nebo tam žádní nebyli?
Byli a snažili se pomoct, jenže neměli jak. My jsme vyndali rezervní kolo, vážící sto padesát kilogramů. Když nás Van Vliet vytáhl, zůstalo v dolíku. Sami bychom ho nevytáhli, chtěl jsem ho obětovat. Jenže diváci to vzali za své a vykutáleli nám ho nahoru. Byli skvělí.
Na MAN pějete chválu, takže jste rozhodnutý, s čím pojedete příští Dakar?
Srdce říká Tatra, ale rozum velký tým. Všechno zanalyzujeme, probereme s partnery, kterým patří velký dík a bez nichž by to nešlo. Dojde k řadě jednání, ale do začátku dubna chci mít jasno. Čas nečeká.
Co se týká Tatry, byl jste svým pánem, brali by vás takhle i v novém týmu?
Náš tým fungoval skvěle, Holanďani Dakarem žijí. Když jsme vyhráli etapu, tleskali nám čtyři minuty v kuse. Pro tým dýchají, i pro mne. Ještě v Buenos Aires se mne ptal Arthur Klein, Němec, který má na starosti vývoj, co je třeba udělat pro zlepšení. Řekl jsem mu asi šestnáct věcí. Odpovědí bylo, že všechny provedou. A já o tom nepochybuji. Tohle je další výhoda velkého týmu. Zatímco po návratu v minulosti jsme museli auto minimálně zrepasovat, v horším případě to byla hromada šrotu, teď se o techniku v tomto smyslu nemusíme starat a můžeme se věnovat testování.
Ale ve Frenštátě jste řídil celý tým...
Ano, sháněl partnery, staral se o spoustu věcí kolem, a pak i řídil závodní vůz... Něco mi z toho zůstane, ale budu se víc soustředit na přípravu a samotné závodění. Je lepší dělat jednu věc opravdu pořádně, než několik a žádnou vlastně na sto procent.
To zní jako umíráček pro Tatru Královnu 69... Končí?
Tak to nelze brát. Na Královně budeme dál pracovat. Je tu spousta soutěží, které může jet. Mluví se o obnovení nejdelší soutěže Paříž - Moskva - Peking, která by se jela místo Hedvábné stezky. Je tu dobře obsazená soutěž v Maroku a další. Královna se určitě uplatní a mohli bychom ji i pronajímat.
Letos jste nemohl s Tatrou Královnou jet. Do závodu ji nepustil technický komisař. Čistě hypoteticky, jak by podle vás uspěla?
Podle mne letos Královna jet mohla a měla... To už ale nebudu řešit. Věřím, že by uspěla, ale mluvit o nějakém konkrétním umístění se nedá. Každé auto je jiné a každý závod jiný. Královna stála obrovské úsilí, bylo mi líto, že ji nepustili na trať. Na druhou stranu jsem měl možnost si vyzkoušet něco jiného, nového, poznal jsem, jak funguje velký tým. To jsou obrovské a cenné zkušenosti.
Jako velkou zbraň jste hned po závodě zmínil možnost továrních Kamazů přestavět si z kabiny nastavení podvozku, což pro ostatní není možné. Dokáže něco takového udělat MAN a zvládli byste to i na Královně?
Je to skutečně věc, která má na výsledek velký vliv a není tak náročná, takže ji lze provést na Tatře i MANu a samozřejmě ji provedeme. Výhoda nastavitelného podvozku je například v tom, že můžete jet rychleji, tolik neskáčete, méně trpí technika i posádka v kabině.
Kamaz má obrovské zázemí, spoustu peněz a je velmi silný. Dá se vůbec porazit?
Už jsem řekl, že to dokáže jen velký tým. Kamazy mají osm identických závodních vozů a další jsou doma. Když se na jednom něco pokazí, vymění to na všech, preventivně. Není to jen o penězích a technice, byť Kamaz má velmi silný motor, ale nejdůležitější jsou lidé. A oni mají nejen vynikající řidiče, ale i navigátory, mechaniky, zázemí tvoří skuteční profesionálové na vysoké úrovni. Malý tým v tomto směru nemá šanci. Potřebujete mít v týmu kvalitní řidiče, kteří pojedou s vámi nebo těsně za vámi. To je hrozně důležité, protože na vše ostatní dáme kvalitní tým dohromady.
Kde ty řidiče vzít a kolik by jich mělo být?
Jsou tu. De Roy, Van Vliet, Stacey, Kolomý... Jen je třeba je dát dohromady, vytvořit ten tým. I na tom budeme pracovat. Potřeba jsou tři čtyři.
V domácích podmínkách to nejde?
Už loni vznikl projekt Buggyra, i to je varianta, ale silný mezinárodní tým má proti Kamazům větší šanci.
Váš sen o vítězství tedy trvá...
Samozřejmě! Je to stále obrovská výzva. Ve velkém a silném týmu je šance porazit Kamazy velká, skutečně reálná. V malém, jako byl ten náš, je to spíš velké přání. Proto se přikláním k myšlence velkého týmu. Vím, jaké to je vyhrát na Dakaru etapu, vím, jaké to je porazit Kamazy na Silk Way Rallye, u nich doma. Věřím, že Kamazy dokážu porazit i na Dakaru!
