Článek
„Etapa začala nádhernou technickou pasáží. Na písečných skocích jsem si užíval. Docela to prověřilo naši posádku. Fungovala perfektně," liboval si Loprais, který startoval mezi kamióny jako první a tudíž vedl startovní pole. A to se mu stalo málem osudným.
Větev v kabině
„Role prvního kamiónu je nevděčná v tom, že svým způsobem čistí ostatním trať rychlostní zkoušky. Po skocích následoval velmi rychlý úsek, který jsme jeli na plný plyn. Jenže... V kamenité soutěsce na nás čekala široko daleko jedna jediná větev. Rána a přední sklo bylo pryč. Mělo jepičí život, protože jsme ujeli nějakých devadesát kilometrů. Na tachometru jsme měli 140 kilometrů v hodině. Bylo to při doskoku. Úlomků dřeva byla plná kabina," popisoval Loprais dramatický moment. Posádky mají naštěstí přilby, takže úlomky větve nikoho nezranily.
Trablům však zdaleka nebyl konec. „Do cíle etapy nám zbývalo ještě sto osmdesát kilometrů. Vůbec nás nenapadlo, že bychom mohli etapu vyhrát. Rozbité sklo se postupně rozpadalo na malinké kousíčky. Jak to jen šlo, odtrhávali jsme z něj kusy, abychom měli lepší průzor ven. Pořád jsme ale jeli rychle," uvedl český pilot.
Let přes dunu a pneumatiky na padrť
Další problém přišel na dunách. „Tu nejvyšší jsem špatně odhadl a najel na ni moc rychle. Doslova jsme ji přeskočili, ale při dopadu na zadní nápravu praskla dvě listová pera. Sice jsme jeli dál, jenže auto po trati chvílemi plavalo, jako loď na rozbouřeném moři. A to nám do cíle zbývalo ještě dobrých padesát kilometrů," popisoval Loprais další dramatický moment.
Musel však výrazně zvolnit. „Postupně se nám totiž separoval dezén na pneumatikách. Do cíle jsme dojeli, i když při nás v závěru stála paní Štěstěna, protože jsme také mohli bez pneumatik skončit všelijak. Odměnou za tuhle opravdu výživnou etapu ale bylo první místo," radoval se Aleš Loprais.
