Hlavní obsah

Škorpión v dunách či vypasené tarantule! Koku však Prokop na Dakaru neokusil

Radek MalinaSport.czPrávo

Jediný start na Rallye Dakar a Martin Prokop, nejlepší z českých pilotů v kategorii osobních automobilů, načerpal dojmů jako za všechny sezóny v mistrovství světa kategorie WRC. „Občas jsem si připadal jako na jiné planetě," usmívá se jihlavský rodák, který vybojoval s Toyotou Hilux vynikající čtrnácté místo.

Foto: Andrea Micková, Sport.cz

Martin Prokop v cíli Rallye Dakar 2016.

Článek
Fotogalerie

Jak s odstupem hodnotíte premiéru na nejnáročnější dálkové rallye světa?

Ani jsem si nepředstavoval, že je Dakar tak těžký. Dokud jej člověk nezažije, neuvěří. Faktorů ovlivňujících výkon je velké množství. Extrémní střídání teplot, stres, nevypočitatelná příroda, kvůli níž jsem si občas připadal jako na Marsu. Všude samá skála, rozpraskaná zem, šedesát kilometrů se třeba jede ve vyschlém řečišti. Ale vrátil jsem se s pozitivním pocitem. Bylo to hrozné, ale zážitek mám skvělý. Kdybych potrénoval na těžkých věcech, neměl bych problém jet o desítku. Jestli se ale někdy na Dakar vrátím, netuším.

Byť jste při debutu dosáhl vynikajícího výsledku, působíte zklamaně.

Jsem spokojený, že jsem Dakar dojel. Mnozí pochybovali, ale já si vůbec nepřipouštěl, že bych soutěž nedokončil. Zpočátku to vypadalo s naším umístěním nadějněji. Jenže pak jsme se dostali do spirály problémů. A když má člověk na Dakaru trable jeden den, zákonitě je má i druhý den. A problémy znamenají propad pořadím, což je to nejhorší z pohledu startovní pozice. V desítce jsou rozestupy tři minuty, pak dvě až se jede v třicetivteřinovém intervalu. A tam má člověk jedinou jistotu: Pojede v prachu. To jsem si při premiéře vyžral maximálně.

Předjíždění, na které nejste z MS zvyklý, jste si tedy evidentně moc neužíval.

Některé kluky jsem měl před nárazníkem sto kilometrů, ale nepustili mě. Velkou část závodu jsem vlastně neviděl, protože jsem jel v prachu. Kolikrát jsem jel za motorkářem, který se na stroji sotva držel. Ale nebylo ho pět kilometrů kde předjet. Jen jsem cukal nohou na plynu. Bál jsem se, abych nic neudělal nám a současně neublížil jemu. Mnozí mají ego zbytečně vysoko, nedokážou se povznést nad předjetí. Spousta kluků neumí jet rychle, jenže nechce žrát prach, v němž se dělají chyby.

Prožil jste kromě karambolů vyloženě krizový okamžik?

V dunách jsme chytli písečnou bouři, setmělo se a několikrát jsme zapadli. To byla atmosféra v autě hodně napjatá. Navíc bouře jednu dunu za horizontem vyloženě usekla, tudíž jsme letěli prakticky střemhlav čumákem napřed a dole se drsně zabodli do písku, navíc se mi zasekl plyn. Obecně jsem měl z písku respekt a nasekali jsme v něm spoustu chyb. Nevěděl jsem, jakou zvolit stopu či rychlost. Platí tam jiné zákony. Jednou jsme v šedesátistupňovém vedru pomocí nájezdů skákali z písku. Já se pak musel vracet tři sta metrů pro nájezdy. Nejdřív jsem běžel, pak šel a ve finále vlastně jen stál. A najednou jsem viděl, jak Miroslav Zapletal pasáž v klidu projel jinou stopou. Já kolikrát někam vletěl jako janek a doplatil na to.

Okouzlila vás jedinečná atmosféra Dakaru?

Byl jsem překvapený z fungování bivaku. Takovou atmosféru jsem na rallye nezažil. Každý se baví s každým. Chtěl jsem být se závodníky, nasát maximum informací a pochytit vše, co mi pomůže. Mrzelo mě, že jsem musel s týmem bydlet v hotelu. Vždy jsme někam hodinu a půl cestovali, každý den jsem byl v jiné posteli. Deptalo mě to. Cítil jsem jako bezdomovec. Při mistrovství světa spím v obytném autě. Mám své věci. Židli, matraci. Prostě drobnosti, které však pro pohodu hodně znamenají. Navíc hotely byly hrozné. Třetí den na mě vyskočil z toaletního papíru šváb... Ale atmosféra provázející závod, to je úplný strop. Bylo to úžasné. Lidé se tam mají špatně, ale všichni jsou ohromně přátelští, nadšení. Vážně fantazie.

A jakou nejlepší radu jste si tedy z bivaku odnesl?

Po prvním karambolu, kdy jsem Toyotu hodil na střechu, za mnou přišel jeden z týmových kolegů a říká mi úplně vážným hlasem: musíš jezdit bezpečněji. To mi přišlo dost vtipné.

Zvládal jste bez problémů soutěžení ve vysoké nadmořské výšce?

Ne moc dobře. Měl jsem mravenčení do prstů, používal jsem prášky, jako když jsem před časem lezl na Kilimandžáro. Ale koku jako někteří jiní soutěžící nebo domorodci jsem nežvýkal.

Zmínil jste nevypočitatelnou přírodu. Došlo i na střety se zástupci zvířecí říše?

Nejkrušnější zážitek měl navigátor Honza Tománek, který jednou v dunách při hledání nájezdu vyhrabal rukama škorpióna. Pak se docela bál. Jinak jsme potkávali neskutečné množství zvířat. V nížinách jsem měl chladič plný hmyzu. Jak jsme stoupali výš, potkávali jsme krávy, volně pobíhající koně, stáda lam, leguány a také nám přes cestu pochodovaly pěkně vypasené tarantule. Když jsme letěli třeba sto osmdesát křovinami, běželo mi hlavou, že jestli někde vyleze kráva, bude to masakr. Ta představa je děsivá.

Prozradíte, jak jste řešil mezi fanoušky hodně diskutovanou otázku toalet během rychlostních testů?

Musím říct, že pověry o vyprazdňování do sedačky nebo používání plín jsou nesmysl. Jezdí se na hranici dehydratace. Před etapou se člověk napije jen málo, v jejím průběhu pak jen usrkává z camelbaku a všechno vypotí. Navíc během zkoušek jsou pasáže, kdy je maximální rychlost omezena třeba na padesát kilometrů, takže spolujezdec může na rovném úseku vykonat potřebu z auta za jízdy. A posádky od třicítky dozadu to vůbec neřeší a normálně zastaví.

Reklama

Související témata: