Rubriky:

Češi

Jsem nabitý a chci úspěch, hlásí kouč Růžička před startem šampionátu

30. dubna 2015 13:57 - Praha

V pauze mezi tréninky při závěrečném soustředění vysedával u ledové plochy v Letňanech. Neuplynulo pět minut, aby ho někdo nepožádal o společnou fotografii, nebo aspoň o podpis. Na kartičku, do alba či dokonce na mobilní telefon. Kouč hokejové reprezentace Vladimír Růžička na vlastní kůži pociťoval, jak před šampionátem stoupá hokejová horečka, když stránky novin plnila i jeho kauza s údajným úplatkem v době, kdy působil ve Slavii.

 

Vlastimil Vacek, Právo

Vnímáte výrazně větší zájem veřejnosti před domácím šampionátem?

Vnímám, pořád dělám nějaké rozhovory. Ale beru, že to je určitá povinnost, hokej se dostvá do podvědomí, média se to snaží víc rozvířit. Točí se reklamy, další věci, patří to k tomu…

Jak velkou výhodou je v hokeji domácí prostředí?

Je to hlavně obrovská výzva, doma se hraje o medaile vždycky tak po deseti jedenácti letech a náš hokejový národ to abnormálně prožívá. Doma si umíme vytvořit podmínky a šampionáty u nás jsou podle mě vždycky na vysoké úrovni. Z pozice hráče i trenéra si je všichni užívají.

Je podle vás český fanoušek specifický v tom, jak šampionáty prožívá?

Nevím, ale u nás to tak je. Lidi o hokeji vědí, ale když je mistrovství světa, sleduje ho mnohem víc fanoušků. A jak je strašně sledovanej, prožívá se úspěch i neúspěch. Každá prohra pak víc bolí a lidé víc nadávají.

V čem je krom podpory fanoušků výhoda domácího prostředí?

Můžeme si víc uspořádat podmínky, než když jedeme ven. Máme přizpůsobenou šatnu i hotel, aby mužstvo mělo na všechno klid.

Jaké jste měl nároky na bydlení? Zvolili jste hotel Selský dvůr…

Určitě jsem chtěl menší hotel, kde budeme sami. Většinou jste na šampionátech v jednom hotelu, kde jsou všechna mužstva.

Máte při šampionátu v Česku lepší výchozí pozici i při jednání s hráči ze zámoří, než když mají jet třeba do Běloruska?

Takhle bych to neřekl. Z hráčů vždycky cítím, že chtějí, a je jim kolikrát nepříjemné říct, že mají nějaké zranění nebo rodinné povinnosti. Možná je to v Praze o něco lákavější, ale nevěřím, že by někdo nechtěl jet na mistrovství světa.

Na šampionátech se většinou považuje za hranici úspěchu a neúspěchu čtvrtfinále. Cítíte, že doma bude považována za úspěch jen medaile?

Stejně jako vloni o ni chceme zabojovat, tím spíš, že hrajeme letos doma. Ale musíme mít pokoru a respekt, když se podíváte na loňské mistrovství světa, tak jsme neodehráli žádný zápas v klidu. Když jsme někoho porazili, tak to bylo většinou o gól.

Světových šampionátů už se v Československu hrálo devět. Který si vybavíte jako první? Byl jste se podívat třeba už na turnajích v letech 1972 a 1978?

Nebyl, ale určitě si je vybavuju, i když mi v roce 1972 bylo devět. Pořád bylo pár let po osmašedesátém, mezi lidma byla obrovská euforie, když se porazili Sověti.

Na šampionátu v roce 1985 už jste si zahrál. Byl to výjimečný zážitek ve vaší kariéře?

Nebylo to vůbec jednoduchý. Už v základní části jsme prohráli s Amerikou, remizovali s Kanadou, prohráli se Sovětským svazem. Ale hrálo se jiným systémem a ve finálové skupině jsme po dvou dnech hráli s Rusama znovu a vyhráli 2:1. Přitom v těch 80. letech nás snad pokaždé porazili, vyhrávali šampionáty i olympiády. To bylo pro nás neskutečné, strašně rád na to vzpomínám. A pak jsme perfektně zahráli s Amerikou, dali jí jedenáct gólů.

Rozhodla závěrečná bitva s Kanadou a vítězství Československa 5:3.

Co víc si přát. Já si to tentokrát moc neuvědomoval, bylo mi 21 a už se mi to jako hráči nikdy nepovedlo. Tohle by si každý měl užít, protože takový úspěch může přijít jednou za kariéru.

Připravovali vás trenéři Bukač s Neveselým na specifika domácího prostředí?

Připravovali. Celý tým se skládal z hráčů, kteří tu hráli nejvyšší soutěž, příprava byla dlouhodobá. Byl to vlastně takový tříletý cyklus, mužstvo bylo hodně pohromadě.

Při dalším šampionátu doma v roce 1992 jste hrál v Bostonu, ale v roce 2004 už jste byl asistentem trenéra Lenera. Jaké vzpomínky ve vás převládají?

Hráli jsme velice dobře, ale ve čtvrtfinále s Američany jsme nezvládli nájezdy. Z pěti penalt jsme nedali žádný gól, to se těžko postupuje. To bolelo, když doma nejdete do boje o medaili.

Mohl jste si pro letošní šampionát vzít nějaké ponaučení?

Já už si ho vzal hned o rok později, kdy jsem tým vedl po tragickém úmrtí Ivana Hlinky. Ten turnaj jsme spíš rozjížděli pomaleji, protože není úplně dobré do toho skočit, když jde všechno lehce. Pak najednou může přijít zápas, který vám vystaví stopku.

Je pro vás pocitově odlišné, když stojíte na střídačce klubu a národního mužstva?

Je to úplně něco jiného. Když vidíte jen ten reprezentační dres, to se nedá popsat. Pro mě je to nejvíc, co kdy člověk může trénovat.

Hlídáte se podvědomě na střídačce víc, abyste třeba nenadával rozhodčím?

V mezinárodním hokeji je toho míň, ale také vám někdy nervy ujedou a nadáváte.

Pro vás je letošní sezóna zvláštní, poprvé jste netrénoval spolu s reprezentací i klub. O to víc se těšíte, až šampionát vypukne?

Patnáct let od konce kariéry, kdy jsem šel na střídačku, jsem trénoval áčko, mládež, bylo toho dost. Tuhle sezónu jsem přivítal, že jsem si hodně odpočinul. Poprvé jsem měl čas sledovat hokej jinak než ze střídačky. Objížděl jsem zápasy, poprvé jsem byl na NHL i na mistrovství světa dvacítek a hrozně se mi to líbilo. Užíval jsem si to, jsem nabitý a teď chci s týmem udělat úspěch.

Umíte si hokej užít jako divák? Neřešit styl hry ani jednotlivce, jen se kochat?

Když je zápas dobrej jako některá utkání play off, to je úžasný. Jdete si sledovat hokej, nikomu nefandíte, máte to bez emocí. Je to jiné.

Cítil jste pak na sobě na reprezentační střídačce, že chvíli trvá, než si trenérské automatismy obnovíte? Jako když se hráč vrací po delší pauze…

U trenéra je to jiné, ale ta dennodenní práce na ledě mi chyběla. A taky práce na střídačce. V hokeji je důležité, jak rychle střídáte. Ve fotbale vyměníte tři hráče za zápas a kolikrát střídáte takticky na konci. V hokeji jedete pořád, střídáte od začátku, necháváte na lavičce déle hráče, kterým to nejde a naopak. Jste do zápasu mnohem víc zataženej, taky při něm odcházejí hlasivky, jak musíte být pořád slyšet, aby hráči věděli, kdo má jít na led.

Využil jste volnější sezónu i k aktivitám, na které jste předtím neměl čas?

Už když jsem trénoval na Slavii, začal jsem hrát tenis. Teď jsem na něj měl víc času, tak jsem chodil hrát třeba třikrát týdně. Někdy i čtyřikrát, to bylo dobré. I se psy (Růžička má dvě bordeauxské dogy) jsem strávil víc času.

Michal Osoba, Právo

Zrušit


Časová osa: Češi

Filtr článků - Češi


Podsekce:

         
  • Souhrn
  • Výsledky
  • Kalendář
  • Tabulky
  • Pavouk

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..