Sověty jsme chtěli porazit hlavně kvůli fanouškům, vzpomínají hokejové legendy

Malí kluci i jejich tátové a dědové aplaudovali českým hrdinům, ať to byl Maleček, Modrý, Troják, Zábrodský, Konopásek, Tikal nebo Nadrchal. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se šampionáty v Praze proměnily v dějiště památných soubojů se sovětskou hokejovou mašinou. Na tři mistrovství světa z tohoto období vzpomínají Vladimír Martinec (1972, 1978), Jaroslav Pouzar (1978) a Pavel Richter (1978, 1985).

Hráči Sovětského svazu šokovali už při své první účasti na šampionátu 1954, odkud si odvezli zlaté medaile. Od roku 1963 už byla jejich dominance jednoznačná. Do Prahy si v roce 1972 jeli pro desátý titul v řadě... „Vypadali neporazitelně, ale my vytvořili dobrý tým," věděl Martinec. První zápas se Sověty skončil 3:3, ve druhém odčinil svou chybu Jaroslav Holík, který v půlce utkání překvapil Treťjaka nečekanou střelou místo tradiční nahrávky. A znervóznělý soupeř už jen snížil na 3:2.

Klíčovou roli přisuzovali tehdejší reprezentanti vhodné taktice. „Trenéři Pittner s Kostkou věděli, že Rusové jsou na tom kondičně líp a lítají nahoru dolů celých 60 minut. Takže jsme zdržovali, zpomalovali to, jak se dalo, a když se třetina hrála čtyřicet minut, tak to bylo dobré znamení," poznamenal Martinec. „Jejich tři lajny se do tempa nedostaly."

Od poloviny sedmdesátých let už ale nebyly výhry nad sbornou tak výjimečné. V Helsinkách 1974 vítězí československý tým dokonce 7:2, o dva roky později v Katovicích a následující rok ve Vídni se od výher nad SSSR odpíchnuli Čechoslováci ke dvěma titulům.

Šampionát v Praze 1978 vypadal jako ideální příležitost k zisku zlatého hattricku. „Všichni jsme v to věřili, ale nakonec nám chyběl jeden gól," řekl Martinec. V prvním vzájemném duelu vyhráli domácí zásluhou hattricku Františka Černíka 6:4, v poslední den mistrovství si tak mohli dovolit o gól prohrát. Výsledek 1:3 nestačil a Martincovi se znovu vybavila situace, kdy zajel do Treťjakovy branky i s pukem, hlavní sudí trefu nejprve uznal, ale po zmatečné konzultaci s brankovým rozhodčím zase odvolal.

„Kdyby bylo video, tak jsme mistři světa zase. Já říkám, že jsme ten zlatý hattrick udělali, ale máme stříbrné medaile," tvrdil tehdejší nováček Richter, jenž nastupoval v útoku s Ivanem Hlinkou a Pouzarem. „Pavel je menší postavy, takže soupeři do něj bušili a on sebou vždycky třísknul. Jednou mu trenéři říkali: Jdi tam a padni, ať máme přesilovku a Pavel to dovedl náležitě prodat," usmíval se Pouzar.

V tehdejší době se stříbrná medaile brala jako zklamání. Brankář Jiří Holeček se ze zmařené šance dlouho nemohl vzpamatovat. „Ale svět se nezbořil a rohlíky taky dražší nebyly," řekl flegmatik Martinec.

V roce 1972 si pořadatelé dávali dobrý pozor, aby mezi diváky nedošlo k protisovětským projevům. Ve Sportovní hale byly preventivně desítky příslušníků Veřejné bezpečnosti v bílých přilbách, kteří se neslavně předvedli při masivních demonstracích v srpnu 1969. „Lidi v hledišti nebyli tak otevření a impulsivní, že by si pořádně zahulákali," domníval se Martinec.

O šest let později už byla atmosféra o něco hektičtější. „S Finy jsme prohrávali 1:4, ale patnáct tisíc diváků nás hnalo tak, že jsme to otočili na 6:4," vykládal Pouzar. „Mně se tehdy v Praze střelecky dařilo a lidi skandovali: Když se Pouzar rozčílí, tak vám góly nastřílí."

Postupné politické uvolnění se pak projevilo před třiceti lety, kdy už úvodní duel Sovětů s Američany naznačil, že sborná není v Praze vůbec populární. Pískalo se celý zápas.

Československé zlato se ale nerodilo lehce. „Pár dnů před mistrovstvím jsme prohráli s Finy zápas za zavřenými dveřmi, nikdo se nechtěl zranit a novináři nás neskutečně roznesli," vybavil si Richter.

Domácí pak sice Finsko na úvod smetli 5:0, ale prohráli s USA, remizovali s Kanadou a postup do finálové čtyřky jim zaručilo až vítězství nad Švédy. Na závěr základní skupiny pak hrálo Československo se Sovětským svazem o evropský titul a za nepříznivého stavu závěr utkání na popud trenéra Bukače vypustilo.

„Oni se nedali porážet, ale dali se porazit," tvrdil Richter. „My s nimi hráli vyrovnané zápasy, v Sarajevu na olympiádě jsme na ně měli, v Německu v roce 83 jsme s nimi remizovali. Trénovali jsme jako hovada a kondičně jsme se jim nakonec vyrovnali."

Fyzická nabušenost Sovětů ale v Richtrovi vzbuzovala pochybnosti. „Viděli jsme Krutova jeden rok na ledě a další rok měl úplně jinou svalovou strukturu, takže jsme si o tom mysleli svoje."

Nakonec slavil úspěch Bukačův detailní rozbor soupeře vycizelovaný jen dva dny po prohře 1:5. Na nejlepší sovětskou pětku (Fetisov, Kasatonov - Krutov, Larionov, Makarov) nasadil hloubavý český trenér formaci Lála, Pašek, Šejba, jejíž centr dokonce dával vítězný gól. „Tahle ruská lajna, to byl masakr. Začalo se a oni byli na ledě snad dvě a půl minuty. Ale pak jsme se vrátili ke hře lajna na lajnu a Paškův útok ten svůj minizápas proti nejlepší formaci světa dokonce vyhrál," těšilo Richtra.

Po výhře nad Kanadou došlo i na oficiální gratulace v šatně. „Předseda vlády Štrougal už byl v docela podroušeném stavu a dva lidi ho museli podpírat. My měli ale z těch komunistů, co se tam chodili prsit, spíš legraci," řekl mistr světa z května 1985.

Politické tlaky na medaile v sedmdesátých letech si nepřipouštěli ani starší reprezentanti. „My bojovali za nároďák, za republiku," řekl Pouzar. „Když jsme skončili třetí, tak by to bylo zklamání, druhé místo se bralo normálně a zlato byla paráda. Ale my chtěli Sověty porazit hlavně kvůli sobě a našim fanouškům," tvrdil Martinec.

Když si tři hokejové legendy zajdou do míst, kde je příznivci hnali za tituly, přepadne je občas nostalgie. „Ve Sportovní hale mívám husí kůži. Člověk si vzpomene, jaké věci tam zažil a přál by ty zážitky i klukům, kteří budou hrát letos. Ať si za pár let taky můžou zavzpomínat na to, že doma něco velkého dokázali," prohlásil Pouzar.