Článek
„Já přece dělám, co můžu. Rychleji to nejde," říká si mnohý atlet na krátkých tratích. Často jsem si to říkala i já. Vždyť je to jen délka krát frekvence kroku, tak jakápak věda! Frekvenci lze vytrénovat až k hranici dané geneticky (nervosvalová koordinace, rychlá svalová vlákna), délka kroku naskočí postupně zlepšením techniky a odrazových schopností. Snažit se krok nepřiměřeně natahovat je stejně jako na delších tratích špatně.
Když je stovka příliš dlouhá
Na delších bězích máte své drobné vzlety i krize, během jednoho závodu i několik. V cíli stovky jste za chvíli, a přesto vám může připadat nekonečně dlouhá. Když jsem ji běžela na mezistátním utkání v Salcburku (a především později ve štafetě), měla jsem toho plné tretry a jen tak tak se doplazila do předávkového území, ačkoliv mám na svém kontě patnáct maratónů.
Dvoustovka nesmí zůstat stranou
Zatímco šedesátku nebo stovku můžete dát prakticky z fleku, samozřejmě správně připravení, dvoustovka už chce trénink. Sice také mažete z bloků až do cíle, ale jen samotný běh v zatáčce prakticky naplno není úplně jednoduchý, stejně jako start do zatáčky. Běží-li se v hale, startujete ještě na šikmé ploše a někdy také do kopce. Udržet přepálený začátek sice ještě nebolí tak jako na čtvrtce, ale na čase to něco ubere, stejně tak jako v závodě, kde začátek poněkud šetříte.
Na dvoukilo už se něco natrénovat zkrátka musí. Jednou se mi v cíli podlomily nohy, abych tam ještě dotlačila vítězství. Parádně jsem se spálila o tartan. Jeden kamarád takové štěstí neměl. V cíli stopadesátky nějak zakopl a zlomil si klíční kost – na čtyřikrát. Únava je znát a díky chybné koordinaci pohybů se lze také zranit. Je to ale pěkná trať. A start z bloků? Když jej umíte, je to bezesporu rychlejší, než jen tak ze stoje. Tělo vystřelí jak raketa, pokud se zvedá postupně při rychlém šlapavém způsobu běhu pod sebou.
Přechod do takzvaného švihového běhu je rovněž postupný, plynulý a rychlý, jinak vám jsou bloky nanic. Maximální rychlost máte mezi 40-60 metry, dlouhonožky o něco později. Pak už jen zpomalujete a snažíte se udržet. Dobrá zpráva pro dříve narozené: Starší věkové kategorie na mistrovstvích republiky, světa či Evropy již z bloků startovat nemusejí. A ulité starty? Pamatuji, kdy měl každý povolen jeden chybný start. Občas selhala patrona, tedy výstřel nevyšel. A tak se startovalo třeba šestkrát. Když byl povolen jen jeden ulitý start celkově, mohl s tím teoreticky někdo spekulovat. Nulové toleranci se tedy nedivím, i když se zdá drsná.
Komu mohou jít sprinty?
Ideální somatotyp na sprint: Přiměřená svalová hmota výhodou, jinak nezáleží na tom, zda máte 160 centimetrů nebo dva metry. Vyšší postava je výhodou nad překážkami. Běžec nižšího vzrůstu a s rychlou startovní reakcí a dobrou nervosvalovou koordinací má výhodu na nejkratších tratích, jeho delší kolega se možná déle rozbíhá, zato má výhodu delšího kroku a tak rychle neodpadne třeba na dvoustovce. Mezi nejvyšším sprinterem a nejmenší sprinterkou světové extratřídy je rozdíl téměř půl metru a oba svým soupeřům často ukazují záda.
Jaké jsou nevýhody krátkých tratí?
Pokud na nich chcete vyniknout, měli byste mít ve vínku od přírody pořádnou porci bílých, tedy rychlých svalových vláken. To je genetická záležitost a tedy faktor, který tréninkem nelze ovlivnit, resp. jen minimálně.
I nejlepší sprinteři dosahují svého vrcholu v mladém věku, mezi 23-25 lety. Pak už je rychlost za zenitem. Nicméně i úměrně svému věku, třeba v 45 nebo v 60 letech, můžete perlit ve své věkové kategorii na atletických soutěžích veteránů. Prakticky tu platí to, že i v pozdějším věku se zrychlíte, pokud se sprintem začnete, ale jen na úroveň danou geneticky a korigovanou věkem.
Hlavně žádná hlava!
Někomu může chybět možnost taktizování na závodech. Sprint je o maximálním výkonu na krátké trati – z bloků zkrátka valíte na max. Svůj výkon v průběhu trati můžete ovlivnit jen přiměřeným uvolněním tak, abyste nebyli v křeči, úpravou kroku, nepatrným přidáním frekvence. Když se to podaří, může vás to dostat před soupeře na lajně, ale žádné dlouhé přemýšlení!!! Trochu taktiky už uplatníte na čtyřstovce, kde je důležité i rozložení tempa a nepřepálený začátek. Ač je to vždycky úprk do velkého kyslíkového dluhu, lze využít postavení v drahách, říci si „toho stáhnu, tu si počkám, v zatáčce to natáhnu..." pokud na to máte dostatečně natrénováno. Čtvrtka bolí, ale trať je to krásná.
Příště se těšte na sprinterský trénink!
