Hlavní obsah

Sebevražedná víkendová mise měla za úkol podpořit sportovce na vozíku

Kralupy nad Vltavou

Ne každý si dokáže představit, že by se třeba někdy mohl ocitnout na vozíku a dolní polovinou těla vůbec nehýbat. Přesto u nás takových případů přibývá. V průměru dva lidé za týden. Dva lidé, kteří už nikdy nikam nepoběží... Naše redakce – i na základě vlastních kusých zkušeností – se rozhodla podpořit sportovce na vozíku svým vlastním výkonem. Z hlavního města Saska Drážďan do hlavního města Čech běželi Martin Pagáč a René Kujan od pátku do neděle. Za 47 hodin necelé dvě stovky kilometrů.

Drážďany - Praha, necelé dvě stovky kilometrů vlastními silami

 
Článek
Fotogalerie

Bestiální běh přerušovaný zastávkami na doplnění energie a na noční spánek přímo na místě, kde jsme padli a hlubokým běžeckým dechem vydechli naposledy, byl od počátku mířen ku pomoci Sportovnímu klubu vozíčkářů Praha. Za každý naběhaný kilometr dáme společnými silami 10 korun a vyzýváme k podpoře také ostatní.

Na startovní pozice na drážďanském hlavním nádraží vyrážíme vlakem. Na posledním přestupu se k nám přidává také Tomáš Zahálka. Do cíle vlaku a startu běhu se dostáváme krátce před páteční pátou hodinou odpolední. Času není nazbyt. Rychle sestavujeme běžecký vozík, do jehož útrob vkládáme nejen všechny své naděje, ale také všechno své vybavení běžeckých trampů. Je čas nahodit motory, chceme urazit 50 kilometrů a nejít spát později než v deset.

Pořádná zkratka je ve skutečnosti delší!

Téměř se nám to daří. Nakonec do 22. hodiny zdoláváme uspokojivých 44 kilometrů a zjišťujeme, že jsme se tak nechali okouzlit Labskou cyklostezkou (Elbe-Radweg), že jsme zapomněli využít zkratku a věrně kopírovali všechny meandry řeky. Sladce vyčerpáni uléháme na první travnatý povrch dostatečně daleko od trati vedoucí souběžně s řekou a od lidského osídlení. Tomáš podceňuje vytrvalý déšť a uléhá do trávy v přesvědčení, že jeho spacák je starší brácha ponorky.

Sobota je pro nás nejnáročnější den. Čeká nás plánovaných 100 kilometrů se zátěží. Velká premiéra pro Martina, nesplněný sen pro Tomáše, který zcela promočen opouští kolbiště pomocí železného oře. Plechovka fazolí pro každého je naším ranním chlebem, pak už jen vyměnit suché oblečení za běžecké (rozuměj od včerejška mokré) a hurá za dalšími kilometry. Kolem jedenácté už ale cítíme potřebu se za své úsilí nějak odměnit, a tak se s Martinem shodujeme na brzkém obědě v malebné hospůdce Dolní Grund v jednom z těch našich pohraničních Žlebů. Zatímco můj spolubojovník se dokázal udržet na uzdě, já se nezřízeně přejedl a další kilometry odfukuju jako Trautenberk.

Kdo vymyslel takovou blbost?!

Kilometry ubíhají tak nějak čím dál pomaleji. Nasazujeme sluchátka do uší a moc spolu nemluvíme. Zřejmě jsme v tu chvíli naštvaní jeden na druhého, že vůbec vymyslel něco takového. Náladu propršeného odpoledne a večera rozjasňují až naše odolné čelovky osvětlující potemnělé náměstí v Litoměřicích. Tam musíme definitivně dát večeři. S plnými břichy se rozhodneme, co dál. Máme za sebou dalších 75 kilometrů a zatím moc netušíme, jak tento den vlastně skončí. Odejdeme poraženi, nebo zaděláme na vítězství? Odpověď hledáme na dně slepičího vývaru.

Je rozhodnuto. Běžíme, dokud nepadneme, a padnout hodláme nejdříve v Roudnici. Martin se tam shodou okolností narodil, takže by to bylo i takové pěkné místo jeho posledního odpočinku (v rámci běžeckého víkendu). Je nám jasné, že z posledních sil můžeme běžet třeba až do půlnoci, možná ani nedoběhneme. Ale zkusit to musíme. V jedenáct hodin jsme na okraji Roudnice, na dnešním 93. kilometru, v takovém pěkném lesíku, kde se v neděli probouzíme povzbuzováni zpěvem hlaholného ptactva.

Kralupské bakchanálie

Opět zcela mokří, ale běžíme dál. Je nám jasné, že posledních 54 kilometrů i vzdor veškeré té vodě, co na nás padá třetí den, už nejspíše uběhneme. A když se k nám kolem Miřejovic přidává i suita na kolech nabízející občerstvení a deštníky, naše povadlá těla opět ožívají. V Kralupech tomu nasazují korunu: Nová kavárna v Lobečku otevírá speciálně pro nás, rodiče, děti, příbuzní se sbíhají ze všech končin a výrazně nám podstrojují. Mám velký problém se opětovně nezřízeně nepřežrat. Nakonec odolávám. Vyrážíme do dalšího vytrvalého deště, připojuje se opět Tomáš.

Známou trasu mezi Kralupy a Prahou zdoláváme tak nějak strojově a roboticky. Meleme z posledního, ale meleme vytrvale. Teď už víme, že to opravdu dokážeme! Dobíháme ke kyvadlu na pražské Letné, kam jsme umístili naši pomyslnou cílovou pásku. K našemu velkému překvapení i přes nepříjemný déšť nás vítá nečekaně mnoho zástupců vozíčkářů. Cíl splněn, regenerace může začít. Ale stálo nám to vlastně celé za to? To tak trochu záleží i na vás – na transparentní sbírkový účet sportujících lidí na vozíku můžete přispět i vy.

Reklama