Článek
"Ale moc tomu tady ještě nerozumím a nikoho jsem se nezeptala. Třeba od jedné značky mají pět druhů," všimla si už. Když viděla v metru reklamu na sportovce, jak pije pivo, řekla si: "Tak to bude asi nějaké slabší."
Už skočila i krátce po příletu do hospody. Byla malá, sotva se tam se svou figurou oštěpařky vešla. "Ale byla to hrozná legrace, učili jsme se japonsky." Neměla však učitele, malovala s kamarády na stůl obrázky.
Už ví, jak se řekne plešatý. "Órudó." Tak totiž drtivá většina české výpravy už nyní oslovuje jejího trenéra, prostovlasého Rudu Černého. Umí ale japonsky říct i hod oštěpem či hasič. Její přítel je totiž mužem tohoto povolání.
Špotákové chybí české jídlo
Každý den se vydává na procházku, navštívila Ósacký hrad, vydala se i do proslulé ulice s elektronickými obchody, neboť si chtěla koupit kameru. "Ale zklamaly mě ceny, myslela jsem, že to bude levnější. Navíc tam polovina krámů byly sexshopy."
Jídlo jí nevadí, ale dala by si nějakou českou specialitu. "Naštěstí mám ráda rýži, takže když je krize, tak si ji poleji sójovkou, dám si k tomu rajčata, ale jinak je pořád to samé. Ale dá se to, aspoň nepřiberu," usmívala se věčně dobře naladěná atletka.
"Já bych k té rýži chtěla alespoň znojemskou omáčku nebo španělského ptáčka. Nebo aspoň UHO," chechtala se při vzpomínce na "univerzální hnědou omáčku", známou z českých jídelen z dob socialismu. "Ale už se těším domů na šunku od kosti."
