Článek
Jak vám je po těle několik hodin poté, co jste vyhrála mistrovství světa?
Už to pomalu vstřebávám. Je to úplně jiné než na stadiónu, tam to byl takový šok... Prostě se mi splnil sen, už jsem to viděla x-krát, ale ta realita je úplně jiná, člověk ani neví, co má dělat.
Vážně se vám o vítězství zdálo?
Několikrát. V noci i přes den, jak to švihnu prvním pokusem. To se mi teď taky povedlo, ale říkala jsem si, že je nejdůležitější neudělat stejnou chybu jako v Göteborgu a soustředit se na další pokusy. O to jsem se taky snažila, vždyť prvním pokusem bych nevyhrála a dopadlo by to jak v tom Göteborgu.
Sledovala jste závěrečné pokusy Němek Obergföllové a Neriusové?
Aniž bych si to uvědomovala, tak moc ne, protože jsem se pořád soustředila na každý svůj další hod a nechtěla myslet na to, že mám vyhráno. Takže když šla Obergföllová na poslední pokus, tak já se připravovala na svůj. A kdyby mě přehodila, tak tam klidně nechám ruku, ale věřím, že bych ji zase přehodila zpátky.
Také bylo vidět, že jste se ani po svých českých rekordech tolik neradovala.
Po loňské zkušenosti jsem byla do poslední chvíle opatrná. Škoda, že tam byla prodleva před posledním hodem, to už jsem měla klid, ale byla jsem nažhavená to hodit pořádně daleko. Jenže mě nepustili kvůli běhu. Ale zase pak mi na ten poslední hod tleskal celý stadión, to bylo krásné.
Jak jste trávila první hodiny po vítězném závodě?
Bylo to hodně živelné, mluvila jsem do různých televizí, snad i turecké. Pak byla tiskovka a šla jsem na dopingovou kontrolu. Tu jsem si naštěstí odbyla rychle a teď (v pátek ve 2 hodiny v noci japonského času - pozn. red.) už se slaví v hotelu na pokoji.
Jak oslava vypadá?
Jsou tu všichni atleti, co mají po závodě a zní tu Tři sestry.
Takže to bude dlouhá noc.
Uvidíme, zatím je energie dost. (usmívá se)
Kolik jste dostala gratulací?
Zatím asi 80, ale ono to přichází dost zvláštně. Přitom jsem si do Japonska koupila telefon...
Blahopřál vám i váš zlatý předchůdce Jan Železný? Je v Japonsku?
Není a je to škoda. Musím říct, že jsem na něj pomyslela hned v prvním okamžiku po závodě. To mi v hlavě běhala spousta myšlenek, na rodinu, kamarády, ale i na Honzu Železného...
Jak nesly porážku Němky?
Kousaly jí velice těžko, bylo to vidět na tiskovce. Neriusová to brala normálně, blahopřála mi upřímně, ale Obergföllová moc ne. Nehledě na to, že když jsme přišly na stadión, německá výprava měla transparent, že ona vyhraje. Tak ten mě pořádně nahecoval... My jsme sice měli menší výpravu, ale fandili víc. Moc jim děkuju.
Mohutně fandil i váš přítel Lukáš. Vnímala jste ho?
Já vždycky když přijdu na plochu, hledám naše fanoušky i kamarády, dívám se, kde sedí. Tak jsem ho viděla - když jsem hodila těch 67,07 tak strašně jásal. To bylo obrovské povzbuzení i když ten závěr po soutěži byl docela zajímavej...
Skoro to vypadalo, že ho chtějí japonští policisté zatknout.
Oni ho zatkli! Na hodinu ho vzali někam do útrob stadiónu a vysílačkou zjišťovali, co je zač. Ale on si zase umí poradit, tak ho pustili... O tom jeho jelením skoku už se vyprávějí historky, skočil asi čtyři metry dolů přes propast, už mi tu říkali, že zastínil i můj výkon. (směje se)
Jak se pak přímo na plochu dostal váš kouč Rudolf Černý?
On je prostě čaroděj. Ale vystihl správný okamžik, Lukáš měl smůlu, že seskočil vedle policajta. Koukala jsem jak blázen, když mi gratulovaly soupeřky a najednou mezi nimi Ruda. (smích)
Od koho jste dostala na plochu vlajku?
To je vlajka na fandění, co mám od maminky. Dala jsem jí Zuzce Hejnové a Lence Ledvinové a ty mi jí pak hodily... To byl neuvěřitelný pocit...
Jak zvládnete sobotní vyhlášení? Popláčete si?
Já myslím, že hodně. Budu brečet jak želva, ale zkusím to ukočírovat. Já jsem napůl z legrace a napůl vážně říkala, že bych tu německou hymnu fakt nechtěla slyšet. A teď mi zahrajou tu naší... Jediná černá tečka je, že tam nebude také Nikola Brejchová. V těch mých snech jsme tam byly obě. Kdybychom tam byly dvě, bylo by to ještě tisíckrát hezčí.
