Rubriky:

Atletika

Dvořák: Abych měl formu, dřu jako barevnej

8. srpna 2003 15:32 - PRAHA

Za dva týdny v Paříži bude na atletickém MS obhajovat titul v desetiboji, a to hned trojnásobný. Tomáš Dvořák našel po přetrvávajících zdravotních potížích konečně pohodu a nijak se nestresuje tím, že na šampionát neodjíždí jako hlavní favorit. V rozhovoru pro Právo vypráví o změně trenéra, přírůstku do rodiny i olympijské motivaci pro příští rok.

 

www.celebrity.cz

Jak byste dva týdny před začátkem mistrovství světa v Paříži charakterizoval váš současný stav a rozpoložení?

Bezesporu nejlepší za tento rok, protože mě donedávna zatím všechno "fantasticky" pohlavkovalo. Začínám z toho mít dobrý pocit. Jsem v klidu, nenechám se ničím a nikam honit. Jenom si říkám, aby to vydrželo.

Věříte, že už jste si letos všechnu smůlu v podobě zdravotních problémů vybral?

Pevně doufám. Kdyby to mělo pokračovat, už by to bylo na pováženou.

Jak se cítíte fyzicky i psychicky?

Fyzicky dobře. Při tréninku mi to začíná jít, což je důležité. Příští týden si zazávodím v Bílině, pak půjdu ligu v Praze a už odlétám do Paříže. Psychika je taky bez problémů.

Snažím se připravit, jak nejlíp dovedu a nepřipouštím si, že bych měl za pár dní startovat na mistrovství světa. Nemá cenu se z toho začít stresovat. Snažím se dělat si pohodu a teď na soustředění v Houšťce jsem jí našel.

Nepřepadal vás už letos někdy pocit bezmoci?

To úplně ne, i když mi do vínku nebylo dáno vypořádat se s těmi civilizačními chorobami. V dubnu jsem se cítil výborně, ale po návratu ze soustředění do Prahy se to otočilo. Alergie zase zaúřadovala, květen je pro mě děsný. Hodilo mě to o půl roku zpět. Jako kdybych zatáhl ruční brzdu.

Jako trouba jsem se s tím snažil bojovat, ale tělo se dostávalo do určitého manka a podle očekávání se to odrazilo později. V červenci jsem dostal angínu. Přitom jsem jí v létě snad v životě neměl. Ale bezmoc to není, prostě se s tím musím vyrovnat.

Dá se s tou alergií něco dělat?

Problém je v tom, že jsem alergický hlavně na stromy. Ty kvetou až do půlky července. Nejhorší je to pro mě vždycky v Praze. Asi se budu muset připravovat někde jinde. Nic jiného mi nezbyde, i když to asi bude komplikovanější.

Je pravda, že vám oštěpař Železný doporučil delší tréninkový pobyt v zahraničí? On už přeci léta jezdí na tři měsíce do Jihoafrické republiky...

Pravda to je. Honza to praktikuje už několik let a jak je vidět, jde mu to k duhu. On je závodník, který si trénuje sám a nenechá si do ničeho extra kecat. Já bohužel dělám takovou disciplínu, kde si do toho musím nechat kecat a spolupracovat s řadou trenérů.

Vypařit se někam na tak dlouhou dobu je pro trénink úžasné, ale já musím taky počítat s tím, že někde naberu chybičky, když nejsem pod drobnohledem. Bude záležet, jak se to bude vyvíjet po sezóně. Nějaké kroky a ústupky se budou muset udělat. Hlavně v rodině.

Nedávno se vám narodila třetí dcera. Jak to všechno zvládáte?

Mám zkušenosti z minulých let a můžu říct, že ty starosti nejsou zdaleka takové jako s dvojčaty. Terezka je hodná, manželka Gábina to zvládá dobře, holky taky, akorát by mohly být klidnější. V září jdou do první třídy a asi se snaží užít ty prázdniny na maximum.

Rodina je pro mě strašně důležitá, ale někdo jí taky musí živit a já pořádně umím jen ten sport. Jsem rád, že mi to Gábina neotlouká o hlavu, i když někdy se nějaká ta připomínka objeví, což je celkem normální.

Budete mít natrénováno tak, abyste jel do Paříže ve výborné formě?

Kdybych v to nevěřil, nedřel bych jak barevnej. Nedělám si hlavu z toho, že bych formu neměl mít.

Může být handicap, že jste letos neabsolvoval jediný desetiboj?

Myslím, že ne. V minulých letech jsem byl z tréninku taky schopen slušně zajít první desetiboj v sezóně. Proto strach nemám. Navíc se mnou dokáže udělat divy atmosféra. Hlavně musím být zdravý.

Není to tak dávno, kdy jste na vrcholné akce jezdil v roli největšího favorita. V jaké roli pojedete do Paříže?

Není v mé moci pozdržet čas. Nikdo není od narození do smrti věčný favorit. Rozhodl jsem se na šampionát připravit, dobře tam zazávodit a rozhodně mi nevadí, že tam nejedu jako favorit číslo jedna.

Všechno ukáže samotný závod. Třeba to bude takový ten útok ze záhrobí jako před dvěma lety v Edmontonu. Vůbec se tím nerozptyluju. Já si na favorita nikdy moc nehrál, vždycky jsem se jen snažil předvést to nejlepší.

Vám se vždycky dařilo na mistrovství světa v lichých letech. Tituly jste získal v Aténách 1997, Seville 1999 a před dvěma roky v Edmontonu. Věříte na to?

Snažím se tomu ve své palici vyhnout, spíš mi to bylo vnuceno. Prakticky je to nesmysl. Příští rok je sudý a ten bude výborný...

Spousta lidí si nyní klade jedinou otázku: Je schopen Dvořák ještě porazit Šebrleho?

To záleží na spoustě věcí i okolností. Možné to pořád určitě je, ale nemůžu říkat, jestli teď. Ve sportu se toho dá s určitostí říct strašně málo. Roman je našlápnutý, je na vlně a já se tím snažím co nejmíň zaobírat. Vnímám ho jako kluka, který dělá dobře atletiku. Je to soupeř, ale i kamarád. Všechno se ukáže až na stadiónu, plkat o tom před závodem je pro mě zbytečnost.

Po dlouhých letech, kdy jste trénoval s vaším tchánem Zdeňkem Váňou, jste na Dukle změnil trenéra. Už jste se navzájem okoukali?

Tak bych to neřekl. Prostě už třeba po těch letech tolik neviděl chyby, které na tréninku dělám a chtěl po mně, abych se víc snažil, což mnohdy nebylo v mých silách. Je to normální věc, taková ta profesionální slepota pramenící ze zvyku.

Hlavní důvod bylo to, že jsem poslední dva roky zůstal vlastně sám a musel se v tom potácet. Když to nešlo, pořád mi něco vrtalo v hlavě, ale sport je o tom, aby se člověk od takových věcí snažil oprostit.

V čem je nový trenér Luděk Svoboda jiný?

Ve strašné spoustě věcí. V jeho skupině jsou šikovní kluci, zase zažívám srandu. Výhodou je, že si můžeme vzájemně pomoci. Luděk mě tolik nezná jako Vaňous, ale je to trenér s bystrým okem, které už Zdeněk Váňa někdy postrádal.

Metody má trošku odlišné, i když to nejsou nějaké radikální změny. Snažíme se víc hrát, není to jen o těch stopkách. A já ho poslouchám, abych všechno nevypráskal. V nejlepším přestat. To maximum bych měl předvést až na Stade de France.

Do kolika let může podle vás dělat člověk desetiboj na špičkové úrovni?

Věk omezený čtyřicítkou určitě, ale je to strašně individuální. Záleží na spoustě okolností. Byli kluci, kteří končili v pětadvaceti i ti, kteří byli schopni ještě v pětatřiceti dobře závodit. Desetiboj se dá dělat dlouho, disciplína je to rozmanitá. V první řadě však záleží na zdraví a chuti trénovat, protože je to velká dřina. Ale já se tím teď nezabývám, i když se mi to spousta lidí snaží natlačit do palice.

Olympiáda motivací

Co vás ještě v kariéře láká?

Olympiáda příští rok, to je vždycky výjimečný závod. Jednou mi vyšla, jednou vůbec ne, v Aténách bych rád uspěl. Je to magnet číslo jedna a mám celý podzim, abych se rozhodl pro nejlepší cestu. Světové rekordy jsou trošku na jiné koleji, i když ne, že bych je hodil někam přes plot. Vím, co to obnáší být světový rekordmanem, už to určitě zjistil i Roman.

Nedá se to dělat na požádání, musí se sejít spousta okolností. Vím, že čas nikdo nezastaví, ale mě atletika pořád baví. A nestresuje mě, že jsem vloni udělal o 800 bodů míň, než mám osobák. Nejsem necita k sobě samému, abych to dělal jen kvůli prachům.

Dokáže se člověk desetibojem zabezpečit do konce života?

Určitě ne. Ale nelituju ničeho. Je to o tom, co si člověk vybere. Kdybych si třeba v dětství vydupal, že budu hokejista a měl shůry dáno... Kdo ví. Nekoukám se na to tak. Mám svoje zaměstnání. Věc, která mě baví a ohodnocení je takové, jaké je. Rozhodně nemůžu říct, že bych byl nespokojený.

Nebrečím, že někteří kluci vydělávají mnohonásobek toho, co já, a ještě v dolarech. Dostávám plat, když se podaří někde zazávodit, jsou za to prémie. Ale není to na zabezpečení do konce života, to bych musel být jinej formát. Nelámu všechno přes koleno. Jsou sportovci, kteří se za určité peníze nechají všude provařit, ale pak pomalu nemůžou nikam páchnout, protože se vidí v každém časopise a plakátech na každém rohu.

Mám štěstí, že spolupracuji s manažerem Varhaníkem, který chrání moje soukromí a nejsem stresovaný tím, že jednou nebudu mít tolik, abych nemusel do práce. Já se na to naopak docela těším.

Máte už představu, co budete jednou dělat?

Zatím vůbec ne, ale pracovat určitě budu. Lenošení mě nebaví. Když mám kolikrát po tréninku odpočívat, přijde mi to jako mrhání časem. Vůbec si nedokážu představit, jestli třeba zůstanu u atletiky nebo půjdu dělat něco úplně jiného. Každopádně by mě práce měla aspoň trochu bavit. Bude to hodně o hledání, o kompromisech.

Nepřipravuju si budoucnost, nikdy jsem nebyl nějaký plánující typ. Rád dělám rozhodnutí na poslední chvíli. Dopředu nic nalinkováno nemám. A je to pro mě svobodnější. Žádné mantinely mě neřídí, občas rád vybočím.

Jan Krůta

Zrušit