Článek
Po svém čerstvém českém rekordu ze Zaragozy jste prohlásila, že máte trochu obavy, jestli hozených 69,15 není až příliš moc. Jak jste to myslela?
Ty obavy jsem hned neměla. Ale pak mě trochu ostatní znejistili, že jsem měla házet ještě dál, když podmínky byly dobré. Ale já předvedla takový lehoučký hod a byla jsem tak překvapená, že to je za 69 metrů, že už jsem pak nic nehodila. Člověk nikdy neví, jestli se mu takhle ještě zadaří...
Sedmdesátka už je blízko. Je pro vás metou spíš tato hranice, nebo už světový rekord?
Beru to postupně. Nejdřív jsem si říkala, mít tam tak tu osmičku, a teď rovnou devítka... No a na řadě je sedmdesátka. Ale jednou je pro mě metou světový rekord, o tom člověk sní. Aby byl v oštěpu v obou kategoriích v českém držení, to by bylo krásné...
V jakých podmínkách by rekord mohl padnout? Vždyť v Zaragoze nebyla zdaleka nejlepší konkurence. Počasí také mělo k ideálu daleko...
Kdyby bylo tepleji, možná by to bylo ještě lepší. Déšť nevadil, jen jsme čekali o hodinu déle, než závody začaly. I když možná je to lepší, když člověk čeká, pak dá do toho prvního hodu víc. Vlastně v New Yorku při rekordu Bolta se taky závodilo až po bouřce...
Nebolely vás achilovky ani den po závodě?
Asi jsme to podchytili, dali jsme jim větší volno a pomohlo to. Na soustředěních chce člověk udělat co nejvíc práce, jde i trochu přes bolest, ale teď se to naštěstí dost zlepšilo.
Nevyděsil vás začátek roku? Kateřina Baďurová si poranila koleno, Roman Šebrle si dvakrát natrhl stehenní sval a z trojice medailistů z Ósaky jste zůstala jediná zdravá...
No právě, k tomu Bára Laláková (výškařka si přetrhla achilovku – pozn. red.). To nepřispívá k pohodě, když vidíte, jak ze dne na den může být vše jinak. Jsem taky teď daleko opatrnější, přece jen už se Peking blíží, tak by byla velká škoda si to pokazit....
Na Zlaté tretře se už potkáte s Němkami Obergföllovou a Neriusovou. Je pro vás důležité porazit je přímo, nebo je dostatečně vyděsí i na dálku váš výkon ze Zaragozy?
Nejdůležitější je zdolat je přímo na místě, to je něco jiného. V Ostravě vždycky to napětí bylo, loni jsem také byla nervózní. Je tam dost českých diváků, to svazuje. Němky to měly podobné v Berlíně i ve Stuttgartu. Ale zároveň to samozřejmě žene vpřed.
Může vůbec ještě někdo jiný v Pekingu kromě vás tří bojovat o zlato?
Možná třeba Britka Sayersová nebo Ruska Abakumovová, nebo kdo ví, třeba nějaká Číňanka. Loni jich hodilo asi pět přes 60 metrů, samé juniorky! V Aténách to také vypadalo, že Nikola Brejchová vyhraje, a najednou tam před ni naskákaly soupeřky...
Kromě trenéra Černého vám dál pomáhá i Jan Železný. Jak spolupráce vypadá?
Není to pravidelné, spíš před důležitými závody se zeptám, jestli by se mnou házel. Je to pro mě Pan oštěpař, tam neexistuje, že mě třeba bolí ruka. Prostě se pořád snažím hodit co nejlépe, ten trénink je úplně jiný. Třeba před Zaragozou jsem na tom byla dobře, jen jsem cítila, že bych si s tím potřebovala pohrát. Tak jsme si v úterý zaházeli a začala jsem si věřit. A najednou 69,15. I když Honza se moc nedivil.
Co říkal?
Že můžu být ještě lepší a že se z toho nemám zbláznit (úsměv).
Před olympiádou si tedy tréninky zopakujete?
Chtěla bych. Před Ósakou jsem byla jen jednou, teď bych chtěla víckrát, když mi to pomáhá.
Pořád máte sny o oštěpu?
Teď už moc ne. Už dlouho ne...
Takže o zlatu z Pekingu se vám ještě nezdálo?
Zatím ne. Je to dobře, takové sny vyčerpávají. Pak je to v podvědomí a vyvolá to nervozitu.
Odreagujete se od myšlenek na Peking i u fotbalového mistrovství Evropy?
Každopádně! Fakt se moc těším. Je i dobře, že se nebude tolik mluvit o olympiádě, ale o fotbalu. I když mi občas přijde, že se řeší fakt šílenosti, jestli si někdo namazal ráno na rohlík máslo nebo něco jiného... Ale fandit budu!
I tak vám olympiádu budou všichni připomínat. Vytvořila jste si nějaká opatření, jak tlak omezit?
Opravdu je pak i trochu nepříjemné, když na mě lidi pokřikují: „Tu olympiádu vyhraješ!“ To nemám moc ráda. Ale nechci se schovávat doma. Na koncerty Tří sester budu chodit dál, i když tam si mě taky všímají...
Řekl vám někdo, že jste se změnila poté, co jste se stala atletickou hvězdou?
Zatím ne. Jen všichni vnímají, že toho času mám méně. Kolikrát něco slíbím, a pak se z toho musím omluvit.
Na kterou akci jste se v poslední době musela omluvit a mrzelo vás to?
Teď mě ani nic nenapadá. Člověk přece jen musí být co nejvíc v pohodě, tak se snažím si moc neupírat. Atletika pro mě nikdy nebyla úplně to hlavní, ale zase v tom žebříčku priorit stoupla. Kdybych ale měla třeba kvůli achilovce něco obětovat a věděla, že to pomůže, udělám to. Teď atletice dávám nejvíc, co jsem kdy dávala. I psychicky jsem na tom ještě lépe než loni.
Může za to i zlato z Ósaky?
Jistě. Když to člověk jednou zažije, ví, že to jde.
