Článek
Osobní a národní rekord posouvá závod od závodu. „Letos je především zdravý, až na problém se zubem. Udělali jsme delší přípravu a vyplatilo se, pokročil v technice. Ale výkon 7,63 z haly času kolem 13,30 odpovídá,“ nepřekvapily jeho výkony kouče Luďka Svobodu.
Shoda příjmení je náhodná, ale když trenér objevil stejnojmenného mladého překážkáře, tušil, že mám před sebou obrovský talent. „Když bylo po záplavách halové mistrovství republiky v roce 2003 v Bratislavě, přišel za mnou Igor Kováč (pozn. autora – bronzový z MS 1997) a říká: ,Kdo je ten kluk s tou strašně rychlou švihovkou?‘, tak jsem mu říkal, že Petr Svoboda. On odpověděl, že mu bylo jasné, že si ho nenechám utéct,“ vzpomíná kouč.
Vzhlížel k Dvořákovi
Devatenáctiletý mladík se přesunul z Třebíče do Prahy, trénoval na Dukle a vzhlížel k Tomáši Dvořákovi. „Je to takový můj taťka,“ říkal o něm a po jeho vzoru se viděl spíš jako vícebojař. „Je tam lepší parta než u překážkářů,“ vykládal na začátku roku 2005. Ve velkoměstě trochu tápal. „Není to jednoduché, měl jsem doma spoustu kamarádů a mentalita lidí v Praze je přece jen trochu jiná,“ posteskl si tehdy. Ale rychle pookřál, lidsky i atleticky.
Plány na víceboj po neúspěšných pokusech vzdal. „Bavili jsme se o tom tehdy s Dvořkou. Kdyby měl palici, že je ochoten trávit na stadiónu hodiny a pilovat disciplíny, byl by z něj výborný vícebojař. Ale on není typ na dlouhé hraní, šel do toho silou a byl pořád zraněný,“ popisuje jeho trenér.
Už je hvězda
I sám Petr Svoboda uznává, že si s ním jeho kouč vytrpěl své. „Byl zvíře, živočich,“ vystihuje Luděk Svoboda. „Když začal dělat atletiku, vše mu šlo, dálka, dvoustovka... A trvalo mu, než vstřebal, že musí trénovat pořádně.“ Došlo tak k řadě vzájemných půtek. „Já na něj řval: Chlape, kde ty můžeš bejt, kdybys nedělal blbiny,“ vzpomíná Svoboda.
Až vloni, kdy oba přesídlili na Olymp, nastala změna. „Viděl, že kdo běhá 13,40 je hvězda, a on k tomu nemá daleko. Už udělá všechno, co chci, i když si samozřejmě občas zaremcá,“ líčí trenér. Teď Petr Svoboda hvězdou je, všichni ho poklepávají po ramenou. Nevleze mu sláva do hlavy? „To víte, že trochu obavy z toho mám, ale on měl vždycky velké sebevědomí. Na atletiku, na fotbal i na holky. Víc už mu stoupnout nemůže,“ směje se Luděk Svoboda.
