Článek
Před vaším posledním pokusem tribuny v Jablonci tleskaly ve stoje, vy jste potřebovala přehodit Rusku Abakumovovou. Vzpomněla jste si na Peking?
Přesně tak. Nebylo to tak hrozné jako tam, ale také mi běhalo hlavou, že musím před těmi diváky aspoň něco hodit, nakonec se ten poslední pokus jako jediný povedl, škoda, že to byl takový kopec. Ale vzhledem k tomu rozcvičení, kdy mě tu každý rozptyloval, to nebylo špatné. Hlavní je, že jsem zůstala zdravá.
Jinak splnil první ročník Jabloneckého oštěpu vaše představy?
Jsem spokojená maximálně, akce se povedla. I počasí se kupodivu v Jablonci umoudřilo a darovalo nám takový krásný den. Ta myšlenka se podařila, všechno klaplo. Nejlepší bylo, že jsme se sešly, vzadu se spolu dobře bavily, diváci také skvělí... Byla tu spousta kamarádů, jeden volal „Já si tě pamatuju ze školy!“, další „Já tě viděl v peřince“, třetí „Mě učila tvoje maminka...“ To bylo fajn, prostě Jablonec, sem se teď bohužel moc často nedostanu.
Ani nevadilo, že jablonecký stadión už není atletický?
To víte, že každého jabloneckého atleta mrzí, že jsou teď vystrčení mimo... Člověku přišlo, jak tu není dráha, že ten oštěp letí strašně daleko, jenže ono to trochu mátlo.
Naposledy jste se střetla s kolegyní Nikolou Brejchovou. Bude vám chybět?
Jak se loučila a zapadalo sluníčko, tak jsem se radši otočila... Člověk se tam nesmí moc rozněžnit. Je to zvláštní, pořád mi přijde, že se příští sezónu zase sejdeme, ale už ne. Pamatuju si, jak jsem tu byla na mistrovství republiky v roce 2001, já ještě nic neházela a ona tu vyhrála nějakým výborným výkonem. Vždycky mi radila, i teď.
Počítáte, že za rok se do Jablonce elitní oštěpařky vrátí?
Já ani nevím, jestli to bude tradice. Když tu házel v roce 1994 Honza Železný, tak to také bylo jen jednou. To jsem chodila do osmé třídy, dokonce jsem tu běžela nějakou štafetu a řvala, když jsem viděla, jak Honza hází 90 metrů.
