Rubriky:

Atletika

Fibingerová: Dokud musím pořád o něčem rozhodovat, na deprese není čas

13. července 2009 08:15

Před šestadvaceti lety získala zlato z mistrovství světa, česká vlaječka je díky ní u halového světového rekordu ve vrhu koulí dodnes. Sportovní úbory vyměnila Helena Fibingerová za slušivé kostýmy, nyní shání pro českou atletiku sponzory. Dnes je jí šedesát let.

Chystáte velkou oslavu?

Nechystám žádnou. Můj život je provázaný s televizí, s atletikou, mám živnost... Když jsem to počítala, musela bych pozvat až 250 lidí. Zažila jsem spoustu velkých oslav významných politiků a za nimi se vršila hromada darů. Já žádné nechci, každému říkám: „Mějte mě rádi, to mi stačí.“ Padesátinami jsem s oslavami skončila.

Převládali by mezi těmi 250 lidmi přátelé z atletického prostředí nebo z businessu?

Už jich je víc asi z businessu, ale pozvala bych i atlety. A právě bych nerada někoho opomněla a v tom množství se stejně všem nestihnete věnovat.

Navštívila jste letos republikový šampionát na Strahově?

Nebyla jsem tam, ale výsledky jsem samozřejmě sledovala.

Co jste tedy říkala vaší disciplíně, v níž jediná závodnice přehodila 15 metrů? Není vám z toho smutno, když vy jste házela o polovinu dál?

Ten trénink strašně bolí, proto to nikdo nechce dělat. Musíte léta platit daň svým vzhledem, mít nejen sílu, ale i obratnost. To já měla.

Nechtěla jste si někdy vychovat nástupkyni?

Nikdy. Určitě bych našla nějaké děvče, od manžela, který trénoval, jsem se dost naučila. Ale to by pak dál s malou změnou pokračoval život, který jsem vedla. Bylo mi už 40 a já chtěla dělat něco jiného. Mám obchodní sklony, věnuju se marketingu, dál jsem u své největší lásky.

Abychom nebyli k našim vrhačkám nespravedliví, i světová špička výrazně zaostává za těmi výkony ze 70. a 80. let...

Novozélanďanka Viliová hází skoro jako my, ale jinak je to hrůza... Ale i té Viliové jsem teď někde předávala medaili a říkala jsem ji, ať víc běhá. Protože podívejte se, jak jsem vypadala já (ukazuje v kanceláři na fotky ze svých závodních dob). Já byla namakaná, udělaná, ale ne tlustá. A teď, když vidíte, jak se na nich třepe to sádlo... Nejsou to správné typy.

Paní Kratochvílová se o svůj světový rekord občas musí bát, vy můžete být v klidu...

U běhů může někdo občas vyletět jako ta Jelimová. To u koule není možné, nárůst síly trvá dlouho, nikdo se tomu nechce oddat. Navíc koule prostě není atraktivní disciplína. Viliová moc po mítincích nejezdí a ta další hodí třeba 18,50. Koho to zajímá?

Jak vy teď dělíte čas mezi své různorodé aktivity? Dá se stihnout péče o pekárnu, práce v televizní radě i shánění sponzorů pro atletiku, aniž byste něco musela šidit?

Mám velmi přísně nastavený režim, pořád něco dělám. Uherský Ostroh je 300 kilometrů daleko, v pekárně si domlouvám schůzky v Praze, kam jedu v úterý večer nebo ve středu, to pak vstávám ve dvě nebo ve tři ráno. Do pátku jsem v Praze, v sobotu jedu služebně třeba do Vídně... Někdy, když mě to sebere, říkám si, že nemám ani chviličku pro sebe. Ale pak si uvědomím, že dokud mi pořád zvoní telefon a někdo po mně chce nějaká rozhodnutí, člověk nemá čas na deprese. Nedovedu si představit život plný zahálky, byť ekonomicky zajištěný.

Pekárna je pro vás ale spíše srdeční záležitostí, že?

To je živnost, pro mě je srdeční záležitostí Česká televize. Dostala jsem se tam (do Rady ČT -pozn. red.) podruhé, chtěla jsem se to naučit. Teď už vím, jak to funguje.

Potrpíte si na hezké šaty a šperky. Oblečete ještě někdy tepláky a jdete si zasportovat?

Ano, pracuji na tom, jak vypadám, a myslím, že to je správné. Proč by se lidi měli dívat na nějakou chudinku? Do těch 38 let jsem chodila v teplákách, teď platím paušál v salónu, kde se mi pořád tvoří nějaké kostýmy, což k mé profesi patří. Ale v teplákách je mi pořád fajn, klidně se jdu na osm deset kilometrů proběhnout.

Jak se vůbec v současné ekonomické situaci shánějí peníze pro atletiku?

Nikdo z partnerů nás neopustil. Určitě tomu pomáhají dobré výsledky našich atletů, takže česká atletika nebude mít méně peněz. Ale upřímně, byly chvíle, kdy jsem se bála.

Úspěchy Barbory Špotákové asi v jednání se sponzory hodně pomáhají...

Určitě. Je to taková atletka nového věku. Tím, jak vypadá, co má v hlavě i tím, jak se chová. Dělá naší atletice čest. Ale nejen ona. Mladá Hejnová nebo třeba Baďurová, to jsou také strašně kvalitní lidi... Nebo jsem teď přišla na tiskovku a slečna mi říká: „Víte, já jsem Ptáčníková.“ Její rodiče se mnou závodili, vím, jak ji přivezli na mítink v kočárku. A teď Jiřinka skákala na Zlaté lize v Oslu! Máme výborné atlety a líbí se mi, že myslí i dál, vždyť Špotáková i Baďurová jsou inženýrky...

Jste velmi komunikativní. Stává se, že sponzory lidově řečeno „ukecáte“?

Já se spoustu věcí naučila. Než jdu na nějaké jednání, vím, kolik má která firma zisk a obrat. A budu upřímná, využívám i lobbing, abych se k těm lidem vůbec dostala. A to se mi zatím podařilo vždycky. Pak záleží na mně, jak to jednání vedu. Natažených rukou je velmi mnoho, proto se snažím k nim mít osobní přístup.

Nikdy na vás obchodní partneři nehleděli jako na bývalou sportovkyni s despektem?

Od začátku jsem na ty obchodní partnery měla štěstí. Já hodnotím lidi podle toho, jak se chovali a Václav Junek z Chemapolu byl noblesní člověk, velmi laskavý Libor Procházka z IPB... Samotnou mě napadlo je oslovit a žádný despekt jsem nepociťovala. A pak už se to nastartovalo, získala jsem ostruhy. Nemám ve slovníku slovo „nejde“. Když občas křičím, tak jen proto, že někdo neudělal něco tak, jak měl. Já se snažím všechno vést k dokonalosti.

Michal Osoba, Právo

Zrušit


Časová osa: Atletika

Filtr článků - Atletika