Článek
Byla příprava na Berlín něčím výjimečná?
Nijak zvlášť. Snad jen tím, že mě pobolívají achilovky, ale ty bolí pořád, jde jen o to, aby si odpočinuly a odešla ta únava. Ta je teď neskutečná.
Proto, že jste trénoval víc než v minulosti?
Ani ne. Víc než vloni určitě, ale v těch svých nejlepších letech jsem trénoval takhle. Riskl jsem to, až jsem sotva chodil, takže to musí být znát. Nohy mě bolí neuvěřitelně. Když jsem takhle trénoval v roce 2000, šel jsem první překážky za 14,48 a pak na olympiádě za 13,87. Tak doufám, že teď půjdu také o šest desetin dolů, další dvě ubudou, když bude foukat do zad. Takže na nějakých 14,20 se dostat můžu (v Ústí nad Labem běžel 14,80 s – pozn. red.).
Kolik tréninků jste absolvoval s vaším společníkem a rádcem Robertem Změlíkem?
Chodili jsme jen starty, asi třikrát nebo čtyřikrát. A Robert je fakt neskutečný! Ve čtyřiceti letech vystartuje líp než já. On byl vždycky vyladěný, já unavenější, ale tu reakci má stejně neuvěřitelnou. Kolikrát mě i porazil.
Zpestřil vám zase přípravu nějakým svým originálním nápadem?
On vždycky s něčím přijde. Skákal jsem s ním tyč, protože pan Beran teď neměl čas. Učil mě, abych když najedu do tyče, zvedl bradu. Přišlo mi to jako hrozná ptákovina a myslel jsem, že to neudělám, protože je to nepřirozené. Ale pak jsem to párkrát udělal a dopadlo to přesně jak jsem potřeboval. Věřím, že když se to naučím, tak se v tyči zlepším.
Asi i on vám dodává hodně toho optimismu.
Čeká, že ta forma vyjede hodně nahoru, podporuje mě psychicky, tak jsem na to zvědavý i já.
Kvůli pocitu, že ztrácíte na rychlosti, jste sáhl i do starých tréninkových deníků z dob, kdy jste se ještě připravoval u trenéra Váni. Není riskantní trénovat tak, jako když jste byl skoro o deset let mladší?
Ale to už jsem začal před dvěma lety. Hlavně u překážek, bohužel to Kladno bylo tak pokažené díky počasí i viróze, že jsem to nemohl zúročit. Ale doufám, že v Berlíně to bude úplně něco jiného. A není to tak, že bych sedl a opsal tréninky. Ta kostra je z roku 2000, ale přizpůsobuju to věku. Něco se tam nedává, některé tréninky Dála (Šebrleho kouč Kupka – pozn. red.) zase dává navíc.
Využíváte tréninkový deník svého předchozího kouče Váni, trénuje vás Dalibor Kupka, radí Robert Změlík a řadu věcí si upravujete podle sebe. Nemůže z toho vzniknout tréninkový guláš, který vám v důsledku uškodí?
To ne. Robert mi říká jen věci, které se týkají startů nebo tyče a technických disciplín, které umí. Spíš mi říká, co tam vidí on, a to je dobře. Jsou to chyby, které normální trenér, který desetiboj nedělal, nevidí.
Když se objevila zpráva, že Bryan Clay vynechá americkou kvalifikaci, co vám jako první proběhlo hlavou? Potěšení, že vám ubyl soupeř, nebo lítost nad zraněním kamaráda?
Jako první mi proběhlo hlavou, že jsem to čekal. On měl neskutečný zápřah kolem reklamních akcí a jiných aktivit, třeba by nebyl ani tak připravený. Proto jsem to čekal, jen jsem nevěděl, jestli to bude teď nebo až na konci sezóny... Líto mi ho samozřejmě je, ale může ho to daleko víc posílit, pokud se z toho poučí. Další tři roky můžou být jeho. Neberu to tak, že mi ubyl soupeř. Jeden se špatně připravil, zranil se a nikdo neví, jaký by udělal výkon.
Kromě Claye bude chybět i senzační vítěz z Götzisu Schrader. Svádí to k domněnce, že by na zlato nemuselo být třeba udělat tolik bodů, jako kdyby byli oba fit...
Schradera jsem nepovažoval za hlavního soupeře. Když vyhrál v Götzisu, udělal si několik osobních rekordů, což by těžko na mistrovství světa zopakoval a maximálně by se tomu výkonu přiblížil. A já, když chci medaili, musím udělat víc bodů. Spíš jsem si říkal, že je to škoda i směrem k mistrovství světa. Je to Němec, a kdyby se mu dařilo, fanoušci by udělali úplně jinou atmosféru.
Po bronzu na halovém mistrovství Evropy v Turíně jste prohlásil, že ve vašem věku je každá medaile zlatá. Platí to i směrem k Berlínu?
Platí. Ale to platilo, i když jsem byl nejlepší na světě. Ty medaile jsou jen tři a všichni je chtějí. Já jel na medaili, a když jsem viděl, že to je i na zlato, tak jsem to nepustil. Ale každá medaile je zlatá kdykoliv, nebylo to jednoduché nikdy, i když to tak mohlo vypadat. A čím jsem starší, tím víc si to uvědomuju, že to byl malý zázrak, když se nic nepokazilo.
Asi poprvé na velké akci si váš závod vychutná váš šestiletý syn Štěpán. Když byl malý, říkal jste, že ještě z vašeho soutěžení nemá rozum, to už zřejmě neplatí...
Štěpán už z toho má sakra rozum. Vyspívá teď celkově hrozně rychle, už umí číst. Já ho to nechtěl učit, protože jsem si říkal, že přijde teď v září do školy, nebude mít co dělat a bude se nudit. Vždycky přišel a ptal se: „Tati, jaké je to písmenko?“ Tak mu to nezatajím...
Takže teď už vám studuje startovní listiny před závody?
(smích) Ale fakt! Už zná vlajky, ví, kdo za koho závodí... Teď za mnou přišel a říkal: „Tati, já bych chtěl, abys to mistrovství světa vyhrál.“ Tak jsem mu slíbil, že to zkusím a když vyhraju, bude to pro něj. Je to další motivace.
V Kladně jste si stýskal nad deštivým počasím a říkal, že ho snášíte hůř než vaši mladí soupeři. Ale dvoudenní výheň byste v Berlíně asi také nechtěl.
Ať je tak jako teď, to by byl ideál (venku je jasno, kolem 26 stupňů), klidně o něco tepleji. Ale já doufám, že když ten závěr přípravy vyjde, nemělo by mě překvapit jakékoliv počasí. Když mě tedy nepotká žádná viróza.
Na ty jste měl v posledních letech smůlu. Přijímáte před Berlínem nějaká opatření, abyste se případné nákaze vyhnul? Chodíte teď méně mezi lidi?
Teď chodit nebudu, zvlášť když je ta chřipka. Ale já to mám s těmi virózami celý život. Největší formu jsem měl v roce 2003, kdy jsem byl přesvědčený, že na mistrovství světa překonám světový rekord, odpovídal tomu výsledek v Götzsisu, kde jsem udělal 8800 a pokazil disk. Čekal jsem útok na 9000, ale skolila mě snad největší viróza v životě, přijel jsem do Paříže poloviční a stejně jsem tam byl druhý. Teď snad bylo dobře, že mě to sklátilo před tím Kladnem a už mám nějaké protilátky vytvořené.
V Ósace a v Pekingu jste se musel vyrovnat i s aklimatizací a časovým posunem. Bude to teď naopak vaše výhoda proti Kubáncům či Američanu Hardeemu?
Oni jsou mladí, jim to nemusí vadit. Ale pro mě osobně to výhoda bude, já se neumím aklimatizovat. Když někam přijedu dřív, stejně se neaklimatizuju, akorát se ještě vyzávodím. Proto jezdím všude dva dny před závodem...
Na mistrovství světa pojedete posedmé. Plánoval jste si už před dvanácti lety v Aténách, že vydržíte tak dlouho?
Ani nevím, že už je to potolikáté. Neplánoval. Neplánoval jsem si ani, že udělám světový rekord, že vyhraju olympiádu... To prostě přicházelo s tím, jak jsem se zlepšoval.
Ale když jste jako 22letý mladík koukal na ty desetibojařské veterány, uměl jste si sám sebe představit na dráze v jejich věku?
Já tehdy neřešil jejich věk, jestli jim bylo 26 nebo 32. Pro mě to byl soupeř a také někdo, kdo něco dokázal, ať už to byl Hämälainen, O’Brien nebo Dvořka.
Vzhlíží k vám se stejným respektem teď ta mladá generace?
Mají respekt. Já měl obrovský respekt, ale chtěl jsem je porazit. Oni to mají stejně a já musím být hodně dobře připravený, aby se jim to nepodařilo.
