Článek
Zkraje sezóny jste hovořil poměrně otevřeně o zlatých ambicích, poslední dobou jste ale v prognózách opatrnější. Čím to?
V průběhu roku se vyrojilo víc soupeřů, a to situaci dost změnilo. Kdybych teď tvrdil, že si jedu pro zlatou medaili, tak si nabíhám na špek. Titul je sice pořád reálný, ale zároveň se nemusí vůbec podařit. Je nás sedm, kteří jsme v šesti setinách. Výkonnost se vyrovnala a už postup do finále bude docela pecka.
Jak jste připraven na vrchol roku?
Viděl jsem záznam finále mistrovství republiky v Třinci a poprvé v životě se mi líbilo, že jsem něco odkoukal od světového rekordmana Roblese. Správně jsem překonával překážky a v mezerách běžel velkou frekvencí. Samozřejmě mám ještě co dohánět, ale už se to Roblesovi trochu podobá. Takovému stylu jsme se s trenérem chtěli dopracovat. Když tak poběžím v Barceloně, věřím, že získám medaili.
Co bude kromě zvládnuté techniky potřeba k medailovému úspěchu?
Nejvíc štěstí, protože smůly jsem si vybral letos vrchovatě. Každý říká, že to snad ani není možné. Vyloučení po ulitém startu na Diamantové lize v Lausanne, na mítinku v Ústí nad Labem jsem zase doběhnul bez tretry. Kromě toho jsem se potýkal s několika zdravotními problémy. Doufám, že si do Barcelony štěstí odvezu pěkně jako na kolečku.
Jak si věříte na evropskou konkurenci?
Trenér tvrdí, že nikdo z Evropanů letos nepředvedl dva dny za sebou časy pod 13,40 a za takový výkon se asi už bude brát medaile. A já bych ji tak chtěl, pokud možno tu nejcennější, ale rozhodne o tom až finále. Nikdo nemá nic jistého. Jedenáct lidí může zasáhnout do boje o medaile. Myslel jsem, že to bude jednodušší, jenže konkurence se zlepšila.
Jste ale v pozici evropské jedničky. Jaký to je pocit?
Hrozně příjemný, není pro mě nic svazujícího. Vím, že až tam přijedu, budou po mě soupeři pokoukávat a říkat si, hele je tady Petr, má dobrou formu, s ním musíme počítat. To jsem si vždycky přál. Mít mezi překážkáři respekt, ale na druhou stranu vím, že se mě soupeři bát nebudou. Určitě ne nikdo z těch těsně za mnou.
Koho počítáte mezi své největší rivaly?
Polák Artur Noga je mnohonásobný juniorský medailista, z průměrného Maďara Daniela Kisse se stala evropská stálice, třetím do party je Brit Andy Turner. S těmi kluky musím najisto počítat. S dvěma prvními jsem v pohodě. Rozcvičujeme se spolu a pomáháme si. Třeba si pohlídáme odrazy na překážkách. Je to peckovní, že jsme taková parta. I když každý chceme samozřejmě vyhrát, tak se tím hecujeme. Třeba tuhle jsem povídal Artutovi ať se mi při závodě pořád dívá na záda, ale pokud chce postoupit, tak radši hodně zblízka. A stejně nepostoupil...
Petr Svoboda (vpravo) a jeho kubánský vzor Dayron Robles při Zlaté tretře.foto: Právo/Jan Handrejch
Máte podobné nadstandardní vztahy i se zámořskými hvězdami?
Nevím, Američani se po závodě poplácají, ale myslím, že se ani nepodívají z očí do očí a jdou od sebe. To ten Artur měl skutečnou radost, když jsem na Odložilově memoriálu vylepšil český rekord. Bylo na něm vidět, jak mi to přál. Američané mi připadají v emocích trochu studení.
Jeden z nich Oliver je horkým kandidátem na překonání světového rekordu...
Předvádí skvělé výkony, skopne třeba čtyři překážky a při tom běží pod třináct vteřin. Je to takový ufon, jakoby ani nepatřil na tenhle svět. Připadá mi jako Usain Bolt a Dayron Robles dohromady. Má ohromné svaly a obrovskou sílu. Každý závod s ním je pro mě něco jako škola hrou.
Nemáte obavy, že by se diskvalifikace po ulitém startu v Lausanne mohla opakovat i v Barceloně?
Pravidlo o nulové toleranci se mi až do Lausanne netýkalo, ale pak jsem na něj nadával. Není to totiž zdaleka o tom, že chce člověk vpadnout do výstřelu. Může jen přepadnout v blocích. Stačí, když při povelu pozor zvednete víc zadek, a najednou se převážíte aniž by to byl úmysl. Doufám, že mě to už nepotká.
