Článek
Překvapila jste sama sebe velehodem v závěrečném pokusu?
Já si dost věřila, když jsem tam jela. Už mistrovství republiky v Brně po oslavě narozenin něco napovědělo, pak v Paříži jsem měla trochu smůlu. Tak jsem si řekla, že teď už musím vyhrát, navíc poslední tréninky byly výborné. Neházela jsem úplně dobře, ale když mě Obergföllová přehodila, tak jsem jí to vrátila a pak došlo k takové mé mýlce.
Co se stalo?
Já neviděla, kolik hodila, jen jsem ji slyšela řvát a viděla výrazy holek… To číslo hned zmizelo, já viděla jen 29. Myslela jsem si, že to bylo asi 67,29, tak jsem si řekla, že musím hodit dál. Dovedla jsem se uvolnit, něco jako v Pekingu v posledním hodu. Podmínky byly perfektní, cítila jsem formu, až jsem byla nervózní, abych to nepokazila.
Jaký ten váš poslední pokus vzbudil ohlas v sektoru?
Ona tam funguje taková ženská intuice, že když se jde na plochu, je cítit, že jedna z nás je nahoře. Obergföllová to asi také trochu vycítila, ani z toho pak nebyla nijak zaražená. Ale už se mnou asi zase trochu počítá. Spíš bylo smutné, že v televizi nebyl ani jeden hod. Diváci to vnímali, ale i když bylo vyhlašování všech disciplín, tak ženský oštěp chyběl.
Naštvalo vás to?
Přišlo mi, že jsme byly na nějaké třetí koleji, což mě trochu zklamalo. Blanka Vlašičová byla v televizi na 180 centimetrech a jediná disciplína z programu, která se neobjeví, jsme my. Já bych na ty přenosy nemohla koukat. To je smutný příběh ženského oštěpu, přitom ta disciplína je teď nahoře, je tam souboj. Ta režie závodu byla trochu hloupá.
Ulevilo se vám, že po nevýrazném vstupu do sezóny přišel tak dlouhý hod a zase i vítězství v Diamantové lize?
Hlavně vítězství. Hodně jsme toho natrénovali, ale šlo o to si najít to svoje. Odjela jsem do Jablonce a tam chvíli trénovala. Tenhle hod nebyl ideální a skoro sedmdesátka. Ale já bych nebyla ráda, kdyby padla dřív, než má. V Monaku si ji ani nezasloužili, tam by si toho nikdo nevšiml. Sedmdesátka by měla přijít v Tegu. Jako padla v Pekingu v pravou chvíli.
Byla jste nervózní, když vám úvod sezóny nevycházel tak, jak jste si představovala?
Trochu jo. Začátek sezóny nebyl dobrý a říkala jsem si, že něco musím změnit. Vzala jsem to trochu do svých rukou, protože v té sezóně už to závisí na samotném závodníkovi. Honza tomu dal v přípravě sto procent, ale pak už to musí každý vzít na sebe. Šlo o to najít lehkost.
Jak vůbec váš kouč Jan Železný na výkon z Monaka reagoval?
Říkal, že to byl takový nic moc hod a není to žádná sláva. (úsměv) On je prostě maximalista. Také díky tomu dokázal, co dokázal. On vyhraje olympiádu a řekne si, že ještě musí zabrat, zatímco každý jiný už by slavil…
V Monaku v minulosti býval atletický galavečer, ještě tam bývá večerní program?
Konal se, ale já už to tam znám, že ten galavečer bývá dost příšerný. Hladoví atleti čekají na miniaturní porcičky. Tak jsem vzala Denču Rosolovou do jedné hospůdky na steak. A když jsme přicházely na hotel, tak jsme viděly, jak si ostatní atleti táhnou v půl dvanácté v noci pytle z Mekáče. Tak Denča uznala, že jsem měla pravdu. (usmívá se)
