Článek
V čem vám současná sezóna připomíná tu, kterou jste završila zlatem v Pekingu?
Tehdy jsem také trénovala do poslední chvíle. I teď jsem ještě trochu unavená, nicméně mi to lítá docela daleko. V Koreji mám ještě deset dnů na doladění.
Poslední tréninky před odletem vypadaly dobře?
Do čtvrtka jsme byli v Nymburce, v pátek jsme měli ještě dvě fáze na Dukle a byly docela šílené. Jedna proběhla v ranní bouřce, druhá v odpolední… Kluci to odnesli ještě víc, s tím nikdo moc spokojený nebyl, takže poslední házecí trénink nebyl nic moc.
Potřebujete před závodem spíše nabudit, nebo uklidnit?
Od obojího něco. Když se mi podaří kvalifikace, tak už spíš uklidnit, protože ten jeden den do finále je náročný, člověk znervózní. Ale od toho tam bude i Lukáš (přítel – pozn. red.), vždycky jsme to zvládli.
Jste nervózní i z toho, že to bude váš první šampionát pod vedením Jana Železného?
Nejsem, natrénovali jsme dobře. Nervózní jsem byla loni, kdy jsem letěla na Evropu do Barcelony, bolel mě loket, i když jsem si chtěla zavázat tkaničku. Ani ten tlak není takový jako třeba před olympiádou. Stejně v samotném závodě už je to na mně, trenér odvedl svoji práci během roku. Chci mu udělat radost, aby měl velký trenérský úspěch.
Je vaším cílem zlatá medaile?
Rozhodně. Vím, že můžu hodit daleko a budu bojovat o zlato.
Přímo v Tegu už budete spíš odpočívat?
Honza nechce, abychom úplně odpočívali, ale bude chtít jen tu formu malinko prošťouchnout třeba dvěma rovinkami nebo cvičením s medicinbaly.
Achilovky vás v posledních dnech zlobily?
Někdy je to horší, jindy se rozběhají. Ideální to není, ale věřím, že až si odpočinu, nebudu o nich vědět vůbec. Už jsem se s tím naučila žít, musím o ně pořád pečovat.
Bude i proto hodně důležité, abyste rychle a hladce prošla kvalifikací? Finále je na programu hned den po ní.
Chtěla bych se trochu šetřit, házet dva dny po sobě během sezóny ani moc zkoušet nejde. Když se finálový závod hází naplno do posledních šestých pokusů, jsou to dvě hodiny, které vás úplně vyždímají, na to musíte být hodně dobře připravení.
Zjišťovala jste od první skupiny, která letěla dřív, jaké podmínky v Tegu panují?
Moc ne. Balila jsem stejně už dřív. Navíc za čtyři dny letí Lukáš, tak minimálně o dvou věcech už vím teď, že by mi je mohl přivézt.
V podobném počasí, jaké teď v Tegu panuje, jste vyhrála olympiádu…
Mně déšť nevadí, i teď v Brně jsem v něm hodila docela daleko, ve Stuttgartu před světovým rekordem taky pršelo. Já se nebojím, že mi to uklouzne.
A jak si s extrémně vysokou vlhkostí poradit před závodem?
Snažím se míň se pohybovat a šetřit energii. Tak jsme to dělali v Ósace, ale tam bylo celé město pod zemí, takže takové vedro nebylo.
Před čtyřmi lety vám na mistrovství světa pomáhal i talisman v podobě plyšového lemura. Vezete ho s sebou i teď?
Kdepak, zestárl. Oni nežijí moc dlouho, čtyři roky jsou dost (usmívá se). Od maminky jsem dostala malý přívěšek, ale jinak letos žádný talisman nemám.
V jaké formě je mužská část vaší tréninkové skupiny?
Tak to je taková hádanka… Kuba Vadlejch vypadá hrozně dobře, ale na závodech je někdy minus patnáct metrů proti tréninku. Víťovi Veselému to jde také výborně, ale někdy špatně spí, a tak potom chodí dva dny jak mrtvola. A Petr Frydrych neházel dlouho, nevypadá tak dobře, ale může se vzchopit. I Honza je sám hodně zvědavej, mívá tušení, ale kluci umějí překvapit.
