Hlavní obsah

Trenéři jsou tyrani, ví Dvořák. Proto by své dcery koučovat nechtěl

Michal Osoba (Istanbul)Právo

Jeho hlas se po celou dobu konání halového mistrovství světa rozléhal istanbulskou Ataköy Arénou, také byl po skončení úspěšného šampionátu Tomáš Dvořák lehce ochraptělý. Ve funkci šéftrenéra české atletické reprezentace má trojnásobný mistr světa v desetiboji za sebou už dva a půl roku.

Foto: Sport.cz

Šéftrenér atletů Tomáš Dvořák gratuluje Jakubu Holušovi ke stříbru na halovém MS v Istanbulu.

Článek

Jak vás práce šéftrenéra zatím naplňuje?

Nevěděl jsem, co od toho čekat. Něco mi zprostředkoval můj předchůdce Václav Fišer, něco jsem vypozoroval sám, bohužel spoustu věcí jsem neviděl… Někdy mě to baví nesmírně, jindy méně, někdy mě to štve. Asi jako každá jiná práce.

Při nástupu do funkce jste říkal, že jste kluk ze stadiónu, ne funkcionářský typ. Kolik času teď na stadiónech a v halách trávíte?

Na stadiónu bohužel podstatně méně. Musím se to naučit, aby mi všechno šlo samo, u spousty věcí mi trvá déle, než si udělám pořádek.

Pořád se ještě učíte?

Když se člověk jednou naučí ten olympijský cyklus, už je to stejné. Pro mě je teď každý rok nový. Bylo to druhé halové mistrovství světa, ale venku je zase poprvé Evropa a olympiáda. Podzim a jaro se všemi „potřebnými“ věcmi pro olympiádu, to není žádná švanda.

Co je pro vás největší otrava? Vyplňování všemožných dokumentů?

Největší otrava je teď telefonování závodníkům, aby poslali všechny potřebné věci do akreditačních formulářů. Už je měsíc po termínu a ještě to od některých nemám.

Musíte být i diplomatem, abyste se domluvil se všemi trenéry a funkcionáři…

Každý hájí své zájmy, já musím hájit nejen ty své, ale i svazu. Co člověk, to názor, kolikrát si vyslechnu zajímavé věci.

Musíte ustupovat víc, než jste byl zvyklý?

Občas mi přijde, že ustupuju ze všeho… Něco je samozřejmě těžké prosadit a ještě nejsem asi ten správný vládce. Jsem měkkej.

Jsou chvíle, kdy si říkáte: Že já jsem do té funkce chodil?

No jejej. (rozesměje se) Každou chvilku…

Kolik máte teď svých svěřenců na Dukle?

Devět. Starám se o ně společně s Radkem Skoumalem, který má další tři svěřence.

Adam Sebastian Helcelet už jezdí na seniorské šampionáty, je složité se ještě starat o něj, aby se třeba ostatní necítili odstrčení?

Složitý je to vůči Adamovi. Ale on je poměrně samostatný, já taky nikdy neměl rád, když jsem měl trenéra za zadkem, tak se chovám stejně. Jsem mu k ruce při rozcvičení, ale že bych mu říkal „Teď pojď na jídlo“ a „Už běž spát“, to ne. Taky jsem se to naučil sám a je to ta lepší cesta než se nechat vodit na špagátkách.

Zbývá vám čas na koníčky? Zahrádkaření, vaření, houby…

Koníčky jsou v pytli. Na houbách jsem byl loni jednou s nejmenší dcerou, to bylo perfektní. Sem tam vařím, na zahrádce jsem před čtrnácti dny něco udělal před mistrovstvím republiky, když bylo hezky. Naštěstí je manželka také vášnivou zahrádkářkou.

Medaile v žákyních už sbírají vaše dcery Kateřina a Barbora. Podílíte se na jejich tréninku?

Snažím se, aby to bylo úplně minimálně. Děvčata a ještě vlastní by asi nebylo šťastné trénovat.

Ani v budoucnu?

Asi bych se do toho nemontoval. Já chci být milující tatínek a ne naštvaný trenér.

Ale vaše manželka je trénuje…

To ano. Jenže teďka je to hraní, ale když vám pak dítě začne na tréninku třeba brečet, tak to není dobré. Trenéři jsou ve své podstatě tyrani a není dobré, když je tím tyranem rodič.

Vidíte v nich budoucí vícebojařky?

Víceboje absolvují, ale stejně jako jejich tatínek neumějí skočit do výšky, navíc neumějí hodit oštěpem… Ale je jim patnáct, teď je hlavní, že je to baví. Nejsme ambiciózní rodiče.

Neprožíváte jejich žákovské závody?

Já jsem stoický. Vím, že žákovský úspěch není vstupenkou mezi ty úspěšné. To už jsem viděl hodněkrát. Je to ale příjemné, zvlášť když vidím, co za tím je, a že nejsou nijak urychlené jak zelenina ve skleníku. Zatím to sportování berou jako společenskou záležitost a to je dobře.

Mají to s vaším jménem těžší?

Nemají to jednoduché, samozřejmě se na ně mnohdy dívají jiným okem. Ale ony jsou zase takové, že si umějí třeba zajít za hlasatelem, aby neříkal, kdo je jejich taťka.

Nejmladší dcera, osmiletá Tereza už se také věnuje atletice?

Nejmladší je gymnastka, sokolka. Ta má ještě čas.

Reklama