Článek
Nebojíte se mluvit o životní formě, řada sportovců přitom bývá ve svých vyjádřeních opatrná. Vždycky jste byla taková?
Byla. Úplně si pamatuju, jak na vysoké škole stojíme před zkouškou přede dveřmi, a lidi říkají „Já jsem se vůbec neučil" a pak tam všechno vyseknou. Já vždycky říkala, že jsem se učila tolik a tolik a myslím, že to umím. To mi vždycky vadilo, tohle přetvařování.
Je pro vás velký rozdíl se chystat na sezónu s mistrovstvím světa nebo olympiádou?
Je, mně třeba dělá dobře, že mám před sebou jasný a důležitý cíl. Tím pádem začnu pracovat o hodně líp. I na sebe dávám větší pozor, snažím se žít zdravěji, přidala jsem ranní běhání...
Přepokládám, že opatrnější je ale spíše váš trenér.
Z Honzy opatrnost úplně čiší. Já jsem v tomhle nebojácná, ale přehnaná opatrnost u 21letých kluků podle mě není úplně adekvátní. Myslím, že by mohli být víc free a víc si dovolit. V tom je mi podobná třeba Irena Šedivá, proto se mi líbí jako oštěpařka. Sportovec musí být živel. Bát se jít na překážku, že si zvrtnu kotník? To je špatně.
Takže ani třeba ježdění na motorce či návštěvy koncertů neomezíte?
Na motorce se občas projedu, ale vím, že to riziko většího zranění je tisíckrát větší. Nebudu to přehánět. Asi ubude koncertů, určitě i hospod, také to ubírá energii.
Před Pekingem jste říkala, že byste chtěla v olympijské vesnici potkat Ronaldinha, koho teď? Davida Beckhama?
Zrovna jsem s ním četla v letadle rozhovor, ale fotbal je daleko lepší na mistrovství světa. Spíš bych chtěla vidět tenisty, hlavně Kvitovou, jak se tam popere.
Znáte se spolu?
Moc ne, jen jsme se krátce potkaly, naživo jsem ji nikdy hrát neviděla. Tenis mě ale baví, hráli jsme ho i v Africe.
Kdo je nejlepší ve vaší skupině?
Honza Železný. Ale hned v závěsu jsem já. (úsměv)
Porazila jste ho někdy?
Teď jsem udělala nejlepší výsledek v setu 4:6, snad už se to blíží.
Argentinský oštěpař Toledo si nedávno nechal na ruku vytetovat jméno Jana Železného. Napadlo by vás něco podobného?
Docela jsme se tomu zasmáli, ale líbí se mi to. Kluci jsou v tomhle bláznivější, atletikou žijí od rána do večera, holky až takové nejsou.
Ale i mezi atletkami je tetování čím dál populárnější. Vás nikdy nelákalo?
Ale jo. Mám potetované kamarády v Jablonci, ale ti mají udělaná celá záda a rukávy, což se mi líbí. Nějaké kytičky na rameni? To pro mě nemá žádný smysl. Když jsem byla rok v zámoří, tam měla každá vyžraná Američanka na povislém panděru vytetovanou nějakou nádheru. Hezčí mi přijdou ta britská punková barevná tetování. Ale na to nemám odvahu. (úsměv)
Čtete někdy internetové diskuze?
Úplně ojediněle, když mě na to někdo upozorní.
Až překvapivě často vám v nich lidé připomínají výroky po pekingském finále, kdy jste po souboji s Abakumovovou vzpomněla i sovětskou okupaci. Setkáváte se s tím?
Občas, většinou negativně, ale někdy i pozitivně. Potkává mě hodně starších lidí a říká: „Děkuju, že jste to řekla." Někdo zase tvrdil, že to byl kalkul a že jsem nic nezažila... Ale já to tehdy vážně tak cítila jako extra motivaci, že ten den prohrát nemůžu a nepustím jí to. O to víc ten triumf chutnal.
Máte pocit, že jste olympijské zlato využila maximálně? Ať už ekonomicky či sportovně?
Kdybych chtěla, asi se komerčně dalo využít víc. Ale jsem ráda, že jsme to neudělali.
Ani teď nejste vidět na billboardech, nehrajete v reklamách. To je vaše rozhodnutí, nebo to necháváte na svém manažerovi Liboru Varhaníkovi?
Naštěstí jsme se v tom shodli, není to můj styl. Ale třeba ten čas přijde, a když o mě bude zájem, asi bych to ještě využila.
Nakolik ovlivní vaše další sportovní plány výsledek z Londýna?
Výrazně. Pevně věřím, že to dopadne dobře. A pokud ano, tak bych si ráda dala volnější rok. Určitě bych na dva měsíce do Afriky nejela.
Kdyby ne, zvládla byste i další rok naplno?
Možná bych chtěla ještě znova zabrat a ukázat se. Ale kdyby se mi to povedlo, tak už bych si v Moskvě (dějiště mistrovství světa 2013 – pozn. red.) nic dokazovat nemusela.
Už před Pekingem jste říkala, že když uspějete, dáte si rok pauzu, začnete stavět dům. Nedošlo ani na jedno, utekly ty čtyři roky rychleji, než jste čekala?
Hrozně to uteklo. Na druhou stranu když pak člověk vidí, kolik se za tu dobu událo věcí, kam se všude podíval, byly to naplněné čtyři roky. Ale ráda bych se víc věnovala kamarádům a rodině, jet do Jablonce třeba na měsíc, ne na půlden. Užít si se psem, chodit hledat kešky...
