Článek
Jak složité bylo se oklepat po kvalifikaci, při níž jste se o postup do finále musel třást?
Já byl po kvalifikaci docela klidný. Když jsem věděl, že jsem se do finále dostal, nervozita ze mě spadla. Pak už si člověk užívá, že jde na finále a snaží se to brát lehčeji. Trochu jsem se trápil i v něm, ale jsem rád, že jsem dokázal zabojovat. Ne vždy jde všechno jak po másle, já věděl, že formu mám a musel jsem to tam urvat.
První pokus se vám ale nepovedl, nehrklo ve vás?
Bylo důležité si tu osmičku zajistit, aby se člověk nemusel nervovat na třetí pokus. Hned druhý hod mi vyšel, jsem rád, že jsem to potvrdil ještě jedním pokusem, kterým bych také vyhrál, tak to nebyla náhoda.
Myslel jste si, že váš nakonec vítězný pokus bude stačit na zlato?
Podle toho, jak se to vyvíjelo, jsem myslel, že by to mohla být medaile. Rus Iordan vynechával pokusy, v tom posledním se mohlo stát cokoliv. A publikum hnalo domácího Mannia. Říkal jsem si, že to třeba nebude stačit.
Když už jste byl jistým mistrem Evropy, ani jste se příliš neradoval. Jen lehký úsměv…
Já to spíš tyhle pocity prožívám vnitřně. Řekl jsem si: Je to tam, mohu být spokojený. Škoda jen, že mi nevyšel ten poslední pokus, byla by to taková pěkná tečka odměnit publikum dalekým hodem.
Po kvalifikaci i na žádost české výpravy rozhodčí posunuli mantinel u rozběhu. Prospělo vám to?
Posunuli, přesto to pro mě nebylo moc zlepšení. Já bych si rozběh posunul ještě dál dozadu, ale musel jsem dělat kompromis. Navíc to posunuli tak, že kdybych chtěl běžet nejdelší možný rozběh, běžel bych moc blízko pravé čáry, což svádí k chybám.
Co vám radil trenér Železný?
Pořád jsme řešili rozběh, po každém hodu jsem se tam šel zeptat. Docela mi pomohlo, když mi řekl, že potřebuju ty nohy zaktivnit, ať klidně zadrobím. A ty pokusy pak opravdu odletěly.
I váš trenér Jan Železný říkal, že by vás úspěch v Helsinkách mohl nakopnout směrem k olympiádě.
Dobře, že jsem dostal přes hubu v kvalifikaci. Kdybych to tam urval prvním pokusem a šel pryč, mohlo to trápení přijít ve finále. Sice také trošku přišlo, ale aspoň v těch dvou pokusech jsme na něj našli recept. Jsem rád za vítězství i za to, že nebylo zadarmo.
Podobnou facku tu dostalo víc oštěpařů…
Pravda, když jsme šli ze závodu s Finem Manniem, říkali jsme si, že to bylo divné finále a nikdo si ho takhle nepředstavoval.
Teď o vás asi ještě více stoupne zájem, nenaruší vám to přípravu na olympiádu?
Doufám, že to nějak zkrotíme. Železňák mi vždycky řekne: vykašli se na novináře (smích).
Takže se před olympiádou schováte do Nymburka?
Nemáme moc jiných míst, kam jet. Do Nymburka pojedeme, a když, tak se tam někde schováme v lese. (úsměv)
Je to vaše první velká medaile, takže zatím doma asi žádnou vitrínu nemáte.
A rozhodně ani žádnou neplánuju. Že bych se nad tím kochal? Pro mě je důležitý pocit, že jsem v tu chvíli něco dokázal a ten mi nikdo nevezme. Medaili mi klidně někdo vzít může.
Takže byste ji třeba i prodal na charitu jako Lukáš Pollert?
Klidně, aspoň by to mělo nějaký užitek. Někdo se nad tím pohoršuje, ale já ho chápal, v tom jsme si podobní.
Lukáš Pollert uměl i slavit, co chystáte vy?
Letíme domů až v sobotu, tak snad něco stihneme. Těsím se, až si dám nějaké pití, ale ještě mě čeká dopingová zkouška, tak uvidíme, jak rychle se jim tam vyčůrám. (úsměv)
Nemrzí vás, že slavnostní vyhlášení proběhne v pátek mimo stadión?
Je to malinko škoda, ale holt se to tak muselo udělat, aby to všechno stihli udělat v těch pár dnech. Doufám, že se Fini přijdou podívat na svého Mannia, který má bronz.
