Článek
Vypadáte skvěle, kde pořád berete životní elán a dobrou náladu?
Ono se to zdá. Do těch 89 let jsem si připadala jako normální člověk, nekulhala jsem. Až když jsem viděla tu devětaosmdesátku na dortu v Rožnově, lekla jsem se. A před dvěma měsíci se to začalo sypat. Pokousala mě kočka, jak jsem měla špatnou tu nohu, spadla jsem, praskl mi obratel… Naráz se ten organismus chtěl připomenout, že už toho má dost.
Ale dala jste se brzy zdravotně do pořádku.
Asi je to varování. Když člověk dělá vrcholový sport, přijde období, kdy vás bolí tohle a tohle. Sám organismus hlásí, abyste mu dali pokoj. A když člověk stárne, je to podobné. Proto je potřeba si organismu všímat a hlídat si, kdy toho má dost. Nemůžete po něm chtít bůhvíco. Je natažený na určitou dobu a výkonnost, a když toho má dost, musíte hodit ne zpátečku, ale třeba jen přeřadit na trojku. (úsměv)
Dostala jste spoustu gratulací, co si ale vy sama přejete do dalších let?
Chtěla bych tu ještě chvilku pobejt. I když je to přání takové vachrlaté, člověk neví, jestli nechce moc. Když byl ten život zajímavý a plný práce i úspěchů, nemůže si na nic stěžovat a měl by být rád, že to takhle proběhlo. Mně totiž život proběhl velmi zajímavým způsobem.
Jak jste si užila oslavy na Moravě?
Byla tam akce za akcí. Už léta tam slavíme narozeniny, koná se tam lidový běh z Kopřivnice, kde se Emil narodil, do Rožnova, kde je pochovaný. Pořádají tam i sportovní slavnosti pro mládež, to bylo tak krásně udělané, až jsem žasla. Byla jsem nadšená, že jsem tam mohla narozeniny oslavit. Mám tam hodně přátel a snad ten sportovní duch, který jsme tam přinesli, pořád žije. Strávila jsem tam celý týden, teď si prohlédnu všechna přání, která jsem dostala a dám si k tomu decku červeného.
Třeba toho od Barbory Špotákové, které vám přivezla z Bordeaux…
Třeba. Byla jsem moc ráda, že jsem Honzu Železného a Báru potkala, viděla jsem je poprvé od olympiády. Mám radost, že jsou oštěpaři u nás tak dobří.
Na jaké období z těch prožitých 90 let vzpomínáte nejraději?
Budete se divit, ale nejkrásnější roky byly tak od 45 do 55 let. To je člověk ještě docela v kondici, nepajdá a už má rozum ze života, a ví, že si je třeba užít toho pěkného, co právě je.
Dokážete si představit, jak by váš život vypadal, kdybyste nezačala házet oštěpem?
Všechno by bylo jinak. Ale určitě bych se věnovala sportu, odmala jsem k němu měla sklon, tomu bych se nevyhnula.
Od ministra obrany Vondry jste dostala poukaz na let vrtulníkem. Využijete ho?
Ona je to opravdu letenka? To já ani nevěděla. Tak jo, bude legrace. Musím si to naplánovat.
Už jste s ním letěla?
Asi dvakrát. Jednou dokonce v Paříži. Pamatuju si, že to bylo dost hlučné, ale ráda se znovu proletím. Když zase v pořádku přistaneme…
