Hlavní obsah

Šebrle dal desetiboji sbohem. Lukrativní Katar odmítl, chce prorazit v golfu

Praha

Jako první desetibojař pokořil hranici 9000 bodů, vyhrál olympiádu, stal se mistrem světa. Roman Šebrle se zařadil mezi legendy českého sportu, do sbírky atletických úspěchů ale další nepřidá. „Už je čas, pane profesore,“ usmál se, když v 38 letech oznámil konec kariéry. Loučit se s ním bude ve čtvrtek i zaplněný stadión při Zlaté tretře v Ostravě.

Foto: Michal Krumphanzl, ČTK

Desetibojař Roman Šebrle ukončil kariéru.

Článek

Když jste kvůli zranění paty neabsolvoval desetiboje v Götzisu a Kladně, bylo zřejmé, že se vaše kariéra chýlí k závěru. Co cítíte teď, když jste konec oznámil oficiálně?

Prázdnotu. (úsměv) Svým způsobem to tak je, kdy se loučíte s něčím, s čím jste byl spjatý sedmnáct let. Končí něco, co byl celý můj život. Dál se budu podílet na různých věcech, ale to hlavní, tedy vrcholovou atletiku opouštím. Bohužel se nedá dělat celý život a jednou to přijít muselo.

Přesto jste se chtěl i letos rozloučit jako závodník.

Chtěl jsem závodit v Götzisu nebo Kladně. Jenže teď už mě zranění nehodí o krůček, ale o několik kroků dozadu. Před Kladnem už mi bylo jasné, že nebudu moct dál závodit.

Co vám v tu chvíli proběhlo hlavou?

Bylo to ovlivněné loňským rokem, tomu jsem dal sto procent a věřil, že to na olympiádě bude dobré, ale pak mě sestřelil ten problém s patou. Makal jsem tři týdny v Itálii a ke konci soustředění jsem přišel na trénink a nešlo to. Seklo mě to ze dne na den, už jsem nemohl absolvovat ani rovinku. To byl pro mě nejhorší moment, celý rok jsem tomu hodně obětoval. Když jsem letos na Havaji nazul tretry a patu zase cítil, byla to spíš odevzdanost...

Komu jste jako prvnímu oznámil, že končíte?

Samozřejmě jsem to probíral s manželkou. Říkala mi: „Máš to za potřebí s tou patou? Zkus už něco pořádného." (úsměv)

Takže měla radost, když jste se rozhodl skončit?

To zase ne, taky byla atletka, celou kariéru tím se mnou žila.

Když se ohlédnete za svojí kariérou, mrzí vás něco, na co jste nedosáhl?

Asi ne. Končím spokojený, dosáhl jsem na všechno, co jsem chtěl.

Nejhezčí vzpomínku máte na zlato z Atén?

Vybavuju si tyčku, kdy jsem skočil pět metrů a věděl, že vyhraju. A taky tu nervozitu po celé dva dny, protože jsem věděl, že na vítězství mám. A samozřejmě i na tu euforii, když se to povedlo. A druhý vrchol je samozřejmě, když jsem proběhl v Götzisu cílem patnáctistovky ve světovém rekordu. Ale já si toho pamatuju spoustu, i první medaili z pražských přeborů, první na mistrovství republiky...

Co pro vás znamenalo víc? Světový rekord nebo olympijské zlato?

Svěťák už byl překonaný, olympijské zlato mi zůstane celý život. Ale zase jsem byl první desetibojař přes 9000 bodů, o což se přede mnou pokoušela spousta lidí a ani jednomu se to nepovedlo...

Je něco, co byste během své kariéry udělal jinak?

Vůbec nic. Nabízí se spousta věcí, ale když se nad tím zamyslím, tak asi ne. Celý život jsem se řídil tím, že všechno špatné je pro něco dobré. I když na spoustu věcí nebudu vzpomínat v dobrém, snažil jsem se z toho vždycky vzít něco do budoucna a to mě posunulo.

Co vám běží hlavou, když se teď podíváte na bohatou sbírku všech medailí, které jste získal?

Co jsem dokázal, mi docházelo postupně, když jsem šel výkonnostně dolů. Jaký to byl dar, samozřejmě spojený s velkou dřinou...

Měl jste dar i na zdraví? I když vás v závěru kariéry omezovaly různé problémy, řada desetibojařů na tom byla mnohem hůř...

Úplně zdravý jsem nebýval, vždycky se objevilo něco menšího typu zraněný sval, ale rychle jsem se dostal zpátky. Ale čím jsem starší, tím to trvá déle. Dřív jsem se dal dohromady za měsíc, teď to trvá půl roku, abych se dostal na stejnou úroveň.

Bojíte se teď té prázdnoty, o níž jste mluvil na začátku?

To bylo myšleno v nadsázce, není mi 28 a nekončím ze dne na den. Smiřuji se s tím už delší čas.

Řada sportovců se po konci kariéry zdravotně rozsype, přibere... Nebojíte se toho?

Bojím. (úsměv) Trochu jo. Ale nikdy jsem se nijak nepřejídal, tak snad nebudu mít problémy s nadváhou. Navíc se budu věnovat golfu a každý den chci běhat.

Problém s patou by vás v normálním životě nijak omezovat neměl?

Já jsem schopný relativně rychle běhat, jen nemůžu do treter. Odezní to samo, když patu nebudu namáhat v tom extrémním atletickém vypětí.

Své síly tedy teď budete směřovat ke golfu?

Nabídek je víc. Některé jsou pro mě nerealizovatelné jako jít trénovat atlety do Kataru, i když by to bylo nejlukrativnější. Ale já nechci od rodiny. Profesionální golf určitě zkusím. Zatím to chce trénink, jednám s několika golfovými resorty, od kterých mám nabídky.

Kdy byste se do golfu chtěl naplno vrhnout?

V klidu si to rozmyslím. Ale když se pro něco rozhodnu, tak to bude naplno.

Byl jste během kariéry zvyklý vyhrávat. Třicáté místo v golfu vás asi neuspokojí...

To určitě ne. Ale když tak si najdu sport, kde budu vyhrávat. (směje se)

Atletická trenéřina vás neláká?

Ta se nedá dělat na půl plynu. A já byl sedmnáct let každý rok půl sezóny pryč, skoro jsem nebyl doma a teď bych v tom asi nechtěl pokračovat. Jako trenér je to ještě náročnější, máte víc svěřenců, musíte jim psát tréninky, jezdit po soustředěních a závodech...

Budete teď mít víc času na koníčky?

Na to jsem se těšil. Jenže času mám naopak míň, diář mám plný na příští dva týdny...

Ale na fotbálek nebo tenis si teď čas najdete asi snáz.

To ano. Chtěl bych si zahrát v nějakém fotbalovém týmu A-třídu, nebo přebor. To je jedno, jakou soutěž, hlavně, ať si mám s kým nahrát.

Reklama