Článek
Co vám běželo hlavou na stupních, když už jste měl zlato na krku a hrála hymna?
To je ta emotivnější část sportovního života, je to super. Když jsem od lidí, kteří to zažili, slýchával, že kvůli tomuhle pocitu to chtějí zažít znova, tak nelhali, něco na tom je.
Vy už jste si podobné pocity prožil vloni na mistrovství Evropy v Helsinkách.
Tam jsem to prožíval malinko emotivněji, bylo to takové komornější prostředí. Tady je všechno větší a bylo to malinko ve spěchu, takže jsem to tolik neprožil.
Mimochodem, jak se vám s bolavým kolenem na vysoký stupínek pro vítěze vylézalo?
Je hodně vysoký, musel jsem tam šplhat nadvakrát.
Po závodě jste byl hodně vyčerpaný, zvládl jste si do neděle odpočinout?
Spal jsem asi pět hodin, víc nešlo. Došel jsme si na snídani, aby žaludek nebyl pořád prázdný, ještě trochu bolí. Ale až to tělo přestane pracovat, padnu do postele a budu spát dvanáct hodin.
Koleno den po závodě bolí?
Čekal jsem, že to bude malinko horší. Při chůzi nebolí, jen mi přijde, že všichni dneska chodí rychleji. (úsměv) Doufám, že bude všechno ok a do Bruselu pojedu bez obav ze zranění.
Jak s denním odstupem vnímáte svůj sobotní zlatý závod?
Asi mi to bude ještě docházet, ale nemyslím, že se to nějak rozleží. Všichni říkají, jak velkou věc jsem dokázal, beru to. Co se týče sportu, ano. Ale třeba rodiče, kteří dají svým dětem sto procent a pošlou je do života, dokázali ještě větší věc.
Oceníte po té dlouhé cestě na vrchol zlato víc, než někdo, kdo ho vyhraje ve 20 letech?
Je to možné. Nepřišel jsem k tomu jako slepý k houslím, ani nejsem supertalent, který by odmalička vyhrával a byl na prvních místech. Všechno to jsou zkušenosti, které pak někdy po kariéře zúročím. Možná si to člověk víc užívá a uvědomuje. Ale kdybych byl mladší, zase bych to asi prožíval emotivněji. Teď jsem víc v klidu.
