Zlato už má, teď chce diamant. Oštěpaři Veselému se před finále koleno umoudřilo

Dalo se to zvládnout, nešel jsem po hlavě do všeho, co se po mně chtělo, trochu jsem si to udělal podle sebe. Spíš jsem se věnoval odpočinku a tomu, abych si dal do pořádku koleno.

Koleno je docela dobré, mohl jsem něco odtrénovat, aniž by se jeho stav zhoršil, což je dobrá známka. Řekl bych, že je v nejlepším stavu od doby, kdy mě začalo bolet.

Hned po příjezdu. Ukázalo, že po otoku chrupavky to v koleni o sebe dřelo, což byl problém.

Minulý týden jsem pohazoval jen tak z chůze, abych neztratil z rukou ten pocit. V pondělí už jsem absolvoval šest hodů z tartanu, abych víc zapojil nohy a koleno vydrželo.

Rád bych, snad jo. Jak jsem toho moc nenatrénoval, tak uvidím, co mi dovolí nohy, ale když jich zvládnu všech šest, v každém mi to může uletět.

Když se vrchol povede, psychicky je člověk nahoře. Škoda toho zranění, na konci sezóny většinou oštěpaři dokážou házet daleko, třeba Tero Pitkämäki je na tom teď dobře. Já chci v Bruselu zabojovat o vítězství, hlavní cíl je skončit do třetího místa.

Je dobře, že jsem se rozhodl absolvovat mítink v Monaku, když jsem ještě nevěděl, jak se to vyvine. Nakonec to dobře dopadlo, pomohlo mi to v bodech a neměl jsem takovou závodní pauzu před mistrovstvím světa, protože jinak bych od Zlaté tretry neházel ani jednou.

Ono je to snadné. Když nevyhraje Tero ani Andreas, můžu skončit klidně poslední. Pokud jeden z nich vyhraje, potřebuju být do třetího místa. Ale když bude koleno v pohodě, chci vyhrát, není proč házet flintu do žita.

Určitě. Jsou pak mítinky jako Domažlice, kde bych si rád zazávodil, je to pěkné zakončení sezóny, ale koleno je přednější. Nebudu riskovat, teplo a slaná voda mu prospějí víc.