Článek
Skok přes 476 cm tyčkařky Jiřiny Svobodové. Bude uznán jako rekordní?
Překvapilo vás, že se schválení vašeho výkonu takhle zadrhlo?
Vůbec nechápu, co je kolem toho za haló a proč se to řeší tak dlouho. Jednou mi řeknou, že problém byl, že se skákalo na vyvýšeném pódiu, přitom všude v zahraničí to problém není… Už si to začínám brát osobně, že mi ten rekord nepřejí. Když se neuzná, svět nekončí.
Budete naštvaná, když se rekordmankou nestanete?
Mrzí mě to. Ve světových tabulkách to mám zapsané, jsem na pátém místě a český svaz mi to nechce uznat. Je to výška, kterou zkouším už dlouho. Po téhle sezóně, kdy jsem se fakt hodně trápila, to bylo takové zadostiučinění, český rekord v předposledním závodu. A nic…
Na halovém březnovém mistrovství světa v polských Sopotech budou tyčkaři skákat stejně jako před dvěma lety v Istanbulu rovnou finále. Jak se vám to zamlouvá?
Ale teď máme trochu tvrdší limit, 471 centimetrů. Snad by se měly uznávat i výkony z léta, jenže ten můj to asi nebude… Ale já počítám, že to skočím prvním druhým závodem a začnu halovou sezónu tam, kde jsme v létě skončila.
Loni jste s trenérem Lubenským dělala velké změny v technice. Letos jich je méně?
Před rokem jsme najeli na nějakou cestu a té se pořád držíme. Zvládám to líp a líp, jen jsme do toho zařadili víc imitací a gymnastických věcí.
Jako jedna z mála tyčkařek jste nezačínala jako gymnastka. Jak těžko to doháníte?
Právě, já neměla s gymnastikou nikdy nic společného a teď se v sedmadvaceti letech učím něco nového. Posledně přišel trenér s tím, ať se rozběhnu a hvězdou přeskočím koně s různě nataženou gumou, aby se to podobalo skoku o tyči. Ale já, která mám pomalu problém s kotoulem, se dost bojím, tak se před každým rozběhem odhodlávám snad půl hodiny. (úsměv)
