Článek
„Já to Peťanovi moc přál, já bych asi tři roky bez závodění nevydržel,“ uznává devětadvacetiletý skokan, byť si rovněž prošel těžkým zraněním kotníku před osmi lety.
Obdivuje Svobodu
„Ale já aspoň začal za tři čtvrtě roku závodit, i když nejdřív na 205 centimetrech. Petr měl ještě po dvou letech nohu úplně rozsekanou, to muselo být šílené na psychiku, obdivuju ho. U mě to mělo nějaký postup, po roce a půl jsem byl na mistrovství světa,“ porovnává Bába.
Psychicky náročnější tak pro něj bylo aktuální období, kdy žádný skokanský progres nepřicházel. Vloni v zimě si v Göteborgu doskočil pro bronz z halového mistrovství Evropy a pak přišlo skokanské trápení, které přerušil až při deštivém závodě v Táboře. „Konečně jsem se k těm výkonům vrátil, opravdu už to bylo potřeba,“ oddechl si svěřenec Jana Janků st.
Decimetr od špičky
„Ale ke špičce mi pořád ještě minimálně deset centimetrů chybí,“ říká v narážce na aktuální výškařský boom Bondarenka, Baršima, Uchova a spol. Jejich bitvy teď sleduje jen v televizi. „Trošku mě sráží, když vidím, jak skáčou vysoko, ale zároveň motivuje, abych na sobě makal a vrátil se k výkonům z minulosti,“ říká držitel českého rekordu 237 cm.
Po táborském výkonu se snad opět bude moct se světovou elitou potkávat i na mítincích. „Výkon 230 je vstupenkou k lepším závodům, teď jsem neměl šanci se někam dostat,“ říká Bába, jenž před deseti lety získal olympijský bronz v Aténách.
„Ještě končit nechci,“ zahnal myšlenky, s nimiž si pohrával během jara. „Když jsem první čtyři závody v létě skákal kolem 222 centimetrů, tak jsem si říkal, že už to snad není možné. Ale důležitá je hlava, aby člověk vytrval,“ dodává.
