Článek
Už netrpělivě vyhlížíte moment, kdy opět zakleknete do bloků, a zazní výstřel?
Samozřejmě budu hodně nervózní, protože jsem dlouho nezávodila, a vím, že nejsem v ideální formě a stoprocentně připravená. Takže se určitě těším, ale mám z toho i trochu strach.
Zdá se vám o závodech?
Zatím ne. Ale možná to přijde, protože nervozita se určitě dostaví. Bývám trochu nervózní vždycky a teď budu o to víc, že jsem od loňského srpna nestála na startu.
Kdy jste se definitivně rozhodla pro návrat na monackém mítinku Herculis?
Zhruba před třemi týdny. Když jsem se poprvé obula do treter a nebylo to až tak strašný, mnohem lepší než jsem čekala, tak jsem si řekla, že bych to v Monaku mohla zkusit.
Spočítáte, kolik překážkových tréninků jste stihla absolvovat?
To vím úplně přesně, dva. V pondělí jsem si poprvé zkusila naběhnout na první překážku z bloků, takže taková je moje bilance před prvním startem. (úsměv)
Kolik překážkových tréninků absolvujete před prvním startem v letech, kdy jste fit?
Vloni jsem překážky běhala celkem hodně, ale to jsem byla prvním rokem u trenéra Dalibora Kupky. Předtím u Martiny Blažkové jsem také překážky téměř netrénovala, takže to pro mě není úplně nové. Ale samozřejmě, když člověk může, je lepší je mít trochu vyběhané.
Jaký byl ten první překážkový trénink téměř po roce?
Byl to zvláštní pocit. Ale musím zaklepat, že se mi povedlo naběhnout hned napoprvé, i Dála říkal, že u mě ještě nezažil, aby se mi náběh nepovedl. V tomhle problém není a i rytmus vypadal vcelku normálně. Lidi, co mě viděli, říkali, že jim přijde, jako bych vůbec zraněná nebyla. Ale já vím, jak se v tom cítím a že to není tak rychlé jako vloni.
Jste v tuto chvíli rozhodnutá odjet i na mistrovství Evropy v Curychu, nebo se teprve podle mítinku v Monaku rozhodnete o dalším průběhu sezóny?
Určitě si chci hlavně závod vyzkoušet, sama nedokážu odhadnout, jak rychle budu schopná běžet. Podle toho se teprve rozhodnu a hlavně bude záležet na tom, jestli mě bude nějakým způsobem limitovat ta noha. Když budu zdravotně v pořádku, není důvod netrénovat a do Curychu nejet, ale jakmile mě noha bude bolet, zvážím, co dál.
Vedle mistrovství republiky by bylo Monako vaším jediným startem před Curychem?
Mezitím už je jenom těsně před mistrovstvím republiky 29. července mítink v Chebu, kde bych tréninkově zkusila 300 metrů překážek.
Co od sebe v Monaku čekáte? Troufáte si prodloužit vaši šňůru neporazitelnosti?
Tři měsíce bez běhání se nedají vymazat. Určitě mi chybějí, pořád mě limituje ta pata, na vítězství rozhodně nemyslím. Chci si to proběhnout, zase nasát závodní atmosféru a hlavně doběhnout zdravá a spokojená s tím, co jsem předvedla.
Dokážete odhadnout, jak na tom jste ve srovnání s loňským rokem?
Když jsem si zkusila osm překážek, byla jsem zhruba sekundu za osobákem, takže myslím, že cokoliv pod 55 sekund budu brát jako dobrý čas.
Zmínila jste, že operovaná kost je v pořádku, ale stále vás zlobí pata. Co vás trápí?
Bolí mě pata, ale souvisí to s přetížením přitahovače palce. Celý ten malý svalík, který vede od palce směrem k patě, je přetížený, vzniká zánět na patě a ta mě pak bolí.
Zlepšuje se stav nohy?
Řekla bych, že to tak nějak stagnuje. Nezlepšuje se, ani nezhoršuje, což je na jednu stranu dobře, že odběhám vcelku těžký trénink a pak jsem schopna běhat znova, ale pořád čekám, že se to zlomí a začne zlepšovat. Jsem z toho rozpolcená, je to pořád takové nijaké…
Musíte tréninky přizpůsobovat stavu nohy?
Mám úlevy na některých cvicích v posilovně nebo nedělám odrazy, ale jinak jsem teď odběhala všechno.
Když se ohlédnete za sedmi měsíci od zlomeniny zánártní kůstky, co bylo na psychiku nejnáročnější? Chvíle po zranění, nebo období, kdy návrat zkomplikoval zánět?
Moc to nejde srovnávat. Strašně náročné bylo období s berlemi, i když jsem je pak odložila a šlo to pomalu, než jsem mohla začít klusat. Pak vypadalo všechno dobře a začala mě zase bolet ta pata, nebylo to nic příjemného. Říkala jsem si, jestli to má smysl nějak honit, abych vyběhla ještě letos, a nemám spíš sezónu vypustit a nohu doléčit. Nakonec jsem se rozhodla, že uvidím, jak to půjde. Když nepůjde, do Curychu nepojedu, a když ano, jedině dobře a nemuselo by to tam být špatné.
Dlouho to vypadalo lépe s návratem vašeho tréninkového kolegy Pavla Masláka, jenže ten musel v úterý sezónu předčasně ukončit…
Pája na tom byl fakt dobře, vypadalo to, že by ho zranění nemuselo poznamenat, protože běhal fakt rychle. Ale v pondělí ho ve svalu zabolelo a ukázalo se, že to má opět natržené. Hrozně mě to mrzí. Když skupina šlape a všichni jsou zdraví, je tam lepší nálada. Teď jsme z toho všichni špatní a smutní.
Byl jeho případ i pro vás varováním, abyste návrat zbytečně neuspěchala?
Mně došlo už před nějakým časem, že je potřeba se víc poslouchat a když člověka něco bolí, nejít přes hranici. Člověk musí poslouchat signály svého těla. Kdokoliv si projde nějakým zraněním, pak si dá větší pozor a bude se víc poslouchat. Já věřím, že to Máslovi pomůže, od příští přípravy to nastartujeme úplně jinak a budeme zase všichni zdraví a v pohodě.
