Článek
Vítáte, že členem české výpravy je také psycholožka Zdeňka Sládečková?
Určitě, sám jsem její klient. Už před halovým mistrovstvím světa jsem ji začal navštěvovat a bylo to jedině dobře. Není žádnou raritou, že je tu s námi, vždyť s nějakými reprezentacemi jezdí i na soustředění. Je to jedině ku prospěchu věci.
Jak často za ní docházíte?
Před těmi Sopotami docela často, snažil jsem se jednou týdně, a když to šlo, tak třeba i dvakrát. Teď jsem to trochu lajdal, ale týden před odletem jsem za ní také byl.
Může vám pomoct i přímo tady v Curychu?
Máme naplánované sezení před kvalifikací i finále, mám s tím dobré zkušenosti. Může nás to posunout a přiblížit ještě víc profesionálnímu přístupu, obzvlášť v technických disciplínách.
Kdy vás napadlo se s paní Sládečkovou spojit?
Potkali jsme se vloni na Atletovi roku, pak začala komunikovat s trenérem. Řekli jsme si, že to zkusíme, tak jsem ji začal navštěvovat. Snažila se mě i hypnotizovat a pak z toho byla medaile v hale. Neříkám, že to bylo tím, ale ty maličkosti se na velkém šampionátu posčítají a udělají velký kus.
Měl jste k psychologii hned důvěru, nebo jste si k ní musel hledat cestu postupně?
Musíte věřit, i kdyby to nefungovalo. Ale ono je to sezení obecně příjemné, s někým pokecat, postěžovat si…
Hypnózy jste se neobával?
Ne, prostě člověk usne a najednou se vzbudí. (úsměv) Já tam začal chodit, protože se mi nedařilo měnit techniku a paní psycholožka komunikovala s trenérem, který jí řekl, co bychom potřebovali změnit. A ona se mi to snažila dostat do hlavy tímto způsobem.
