Rubriky:

Atletika

Derby pražských 'S' je pro mě českou Ligou mistrů, říká sudí Micheľ

15. dubna 2003 11:36 - PRAHA

Slovenský rozhodčí z top listiny FIFA Luboš Micheľ v sobotu podruhé řídil nejslavnější české derby. "Má pro mě velký význam, je to taková česká Liga mistrů. Oba týmy patří k velkoklubům ve střední a východní části Evropy," říká v rozhovoru pro Právo arbitr a vzpomíná i na zápasy, při nichž se potkal s největšími světovými hvězdami.

Řídil jste už podruhé derby Sparta-Slavia. Mají pro vás tyto zápasy nějaký větší význam?

Určitě, pro mě to je taková česká Liga mistrů, protože se v nich často rozhoduje o titulu nebo mají velký vliv na konečné umístění těchto týmů a tudíž i na jejich účast v té skutečné Lize mistrů. Tato derby jsou nejslavnější, jaká jsem kdy řídil. Jako malý kluk jsem jezdil do Prešova kdykoliv tam hrály Sparta nebo Slavia. Byl a je to pro mě svátek a velká čest takový zápas řídit, protože pražská S jsou spolu s Dynamem Kyjev, Spartakem Moskva či Steauou Bukurešť velkokluby ve střední a východní části Evropy.

Lze srovnat toto pražské derby s bratislavskými?

Dříve bylo velkým derby utkání mezi Slovanem a Interem, nyní to jsou spíš souboje Slovanu s Petržalkou, na které chodí mnohem víc diváků. Český fotbal je nyní nejen na reprezentační úrovni výš než slovenský, to je prostě fakt. Nám nezbývá, než se snažit mu přiblížit.

Považujete výměnu českých a slovenských rozhodčích za přínos?

Rozhodně ano, především v takových zápasech, jako jsou třeba derby. Zahraniční rozhodčí k zápasu přistupují bez jakýchkoliv předsudků. Nijak se jich takový zápas netýká, zatímco domácí sudí cítí veliký tlak a kolikrát jsou jim přisuzovány i různé nesmyslné snahy zápas nějak ovlivnit. V neposlední řadě to je i pro arbitry cenná výměna zkušeností. Ta pomáhá k růstu rozhodčích v obou zemích, které k sobě mají stále blízko.

Samozřejmě že špičkový mezinárodní rozhodčí musí perfektně ovládat pravidla, být jazykově vybavený. Jakou vlastnost ale považujete za nejdůležitější?

Psychickou vyrovnanost a odolnost. Důležitá je právě schopnost zachovat si v každé situaci chladnou hlavu, i když to na hrací ploše jiskří a planou emoce.

Na jaký zápas nejraději vzpomínáte?

V necelých pětatřiceti letech mám na kontě přes osmdesát mezinárodních a mezistátních utkání, z toho třiadvacet v Lize mistrů. Rozhodoval jsem i na posledním mistrovství světa. K těm z mého pohledu nejvýznamnějším patří loňské semifinále Ligy mistrů mezi Manchesterem United a Bayerem Leverkusen.

Zažil jste už na trávníku okamžiky, kdy vám bylo hodně horko?

Byla to odveta semifinále Poháru UEFA mezi Leedsem a Galatasaray Istanbul. Před prvním utkáním byli zabiti dva fanoušci Leedsu. Odveta se proto stala víc politickou než sportovní záležitostí. Na stadiónu bylo protiteroristické komando z Turecka, které se samopaly hlídkovalo i před kabinami rozhodčích. Všude se pohybovali samí ozbrojenci. My jsme dokonce měli pět osobních strážců. Navíc nad stadiónem létaly neustále dva vojenské vrtulníky. I když se hrálo v dešti a chladu, bylo mi z té zvláštní, až nepříjemné, atmosféry horko a šel z toho všeho i trochu strach. Oddechl jsem si, když zápas skončil bez problémů.

Nedávno jste řídil čtvrtfinálové utkání Ligy mistrů mezi Juventusem Turín a FC Barcelona, v němž v dresu domácích hrál i kapitán české reprezentace Pavel Nedvěd. V jednom okamžiku bylo v televizi vidět, že si něco povídáte. Prozradíte, o čem byla řeč?

Pavel Nedvěd se po odpískaném ofsajdu zlobil na mého asistenta. Cosi vykřikl italsky. Přišel jsem k němu a řekl mu slovensky, že to asi ofsajd byl, když to můj asistent odmával, protože on svojí práci dobře rozumí. Nedvěd mi česky odpověděl, že si neuvědomil, že zápas rozhodují jeho bývalí krajani a rozhodnutí bere. On je velký fotbalista, nemám s ním problémy.

Když se na trávníku setkáváte s největšími fotbalovými hvězdami, necítíte určitý respekt?

Samozřejmě určitý respekt tu je, ale ten vnímám jako vzájemný. Oni dělají svoji práci a já také. Beru je jako špičkové mistry ve fotbalovém oboru. Rozhodně se na ně nedívám jako na idoly. Vstupem na hrací plochu jsou pro mě všichni stejní, ať to jsou světové superhvězdy nebo hráči druhé slovenské ligy. Pravidla jsou jenom jedna a platí stejně ve všech soutěžích na jakékoli úrovni pro hráče i rozhodčí.

Stalo se vám, že by vás některá z velkých hvězd urazila?

Stane se to jen zřídka, ani si momentálně nevzpomínám na konkrétní případ. Ve velkém fotbale se hraje o velké peníze, takže k němu patří i obrovské emoce, a to i ze strany hráčů. Je to pochopitelné. Rozlišuji proto citlivě, jestli šlo o nějaké ulevení si z emoce nebo vážně míněnou třeba rasovou nebo národnostní urážku. Takové bez milosti trestám kartami a důvod píši do zápisu o utkání.

Co vám prolétne hlavou, když si uvědomíte, že jste udělal chybu?

Zápas je rychlým sledem událostí, které přinášejí správné, ale i chybné verdikty sudího, tak jako hráč třeba nepromění stoprocentní šanci. Síla velkých rozhodčích je v tom, že se k tomu okamžiku nevracejí, povznesou se nad něj. Kdyby nad chybou začali přemýšlet, udělali by další například ve snaze ji kompenzovat. O to se maximálně snažím. Musím jít v zápase dál, i když to je pro mě v tu chvíli psychicky obtížné.

Působí na vás prostředí velkých vyprodaných stadiónů?

Určitě a především pozitivně, protože fotbal se nehraje pro hráče, trenéry a sudí, ale především pro diváky. Když odcházejí spokojeni, je to nejvyšší ocenění pro fotbalisty i rozhodčí. Velký rozdíl je, když pak řídíte utkání před dvěma tisíci diváků. To je až demotivující. Proto se musím víc vnitřně soustřeďovat na ligové zápasy, ale koncentrace musí být vždy stoprocentní, abych se mohl po utkání podívat do očí hráčům obou mužstev.

Je pro vás horší, když po vašem verdiktu zaburácí obrovský vyprodaný kotel nebo když z poloprázdné tribuny slyšíte urážku?

Horší to je z té poloprázdné tribuny, kdy tu nadávku zřetelně slyšíte. V tom obrovském kotli ji nevnímáte. Dovolím si přirovnání. Když slyšíte hukot obrovského vodopádu, je to příjemné, ale když slyšíte kapat vodovodní kohoutek, znervózní vás to.

Jak jste se vůbec dostal k rozhodcovské píšťalce?

Vyrostl jsem na fotbalovém hřišti a v tělocvičně. Můj otec je učitel tělocviku a trenér fotbalové mládeže ve Stropkově. I když je to malé městečko, vyrostli tam ligoví fotbalisté jako Kožlej nebo Špak, kteří hráli i v pražských klubech. Když jsem v devatenácti letech začal hrát za první mužstvo Stropkova v první Slovenské národní lize, poranil jsem si křížové vazy a podstoupil operaci. Koleno už mi nedovolilo vrátit se aktivně k hraní fotbalu. Nechtěl jsem z něj ale odejít, takže jsem se rozhodoval mezi trenéřinou a rozhodcovskou píšťalkou. Tu druhou možnost mi nabídl jeden známý. Vyhrála píšťalka, i když mám i trenérskou dvojku.

Co je vaším civilním povoláním?

Vystudoval jsem pedagogiku, konkrétně tělocvik a občanskou, nyní etickou, nauku. ale profese učitele se s pískáním na vrcholné úrovni a také s rodinou nedá spojit. S bratrem podnikáme v dřevařském oboru a on mi moje cesty za fotbalem, stejně jako rodina, toleruje.

Karel Felt

Zrušit