Článek
Kolikrát jste si za ty dva roky ve funkci řekl: Že já do toho šel…?
To jsem si asi neřekl. Spíš byly momenty, kdy jsem si říkal, že to nemůžeme dát. Určitě ne, že bych to chtěl zabalit, ale byly okamžiky, kdy to bylo složité a trvalo, než jsme to vyřešili.
Co byl nejkritičtější moment?
Nejsložitější bylo to vše usadit do O2 areny. Nestačí, že tam přijdou sportovci a budou závodit. My jim musíme vytvořit zázemí, stejně tak i novinářům a dalším. Množství prostor, které musíme připravit, je enormní, využíváme O2 arenu takřka do poslední místnosti.
Co vás na práci výkonného ředitele šampionátu nejvíc překvapilo?
Věděl jsem, že to bude náročné, ale nevěděl jsem, že to bude ještě mnohonásobně náročnější.
Baví vás ta práce?
Musím říct, že ano. Přesto, že jí je hodně a víc než bych chtěl. Jediné, co mě na tom nebaví, je, že dva roky chystáte něco, co bude trvat čtyři dny.
Kdyby byla možnost, že by se tu šampionát konal před deseti lety, a vy ho zažil ještě jako závodník, měnil byste?
Jasně, že bych ho bral radši jako závodník. Závodění je proti organizování brnkačka. Beru to jako jednu velkou životní věc, tu dodělám, a pak se musím srovnat do nějakých normálních životních kolejí. Nemohl bych to takhle dělat pořád, dlouhodobě se takhle pracovat nedá.
Velkých akcí v roli atleta jste zažil spoustu. Překvapuje vás, kolik za nimi stojí práce, když to teď vidíte z druhé strany?
Hrozně moc. Nikdo netuší, co za tím vším je. My jako atleti přijeli na šampionát, automaticky předpokládali, že nás někdo odveze do hotelu, kde nás ubytují, nebudeme čekat, dostaneme najíst, odvezou nás do haly… Vždycky když jsem viděl, kolik je tam organizátorů a dobrovolníků, říkal jsem si, co tam všichni ti lidi dělají? Teď už to vím. Je to takové prozření a úcta ke všem organizátorům z mé strany.
Když už jste v posledních týdnech před šampionátem stíhal spát, zdálo se vám o něm?
Právě, že spánek moc nepřichází, protože vám šrotuje v hlavě, co máte ještě udělat, jestli jste nezapomněl někomu odpovědět. Já neumím úplně vypnout, podobné jsem to měl v atletice, kdy člověk přemítal, co udělat líp.
Takže se budíte ze spaní s noční můrou, že jste na něco zapomněl?
Mám u sebe papír na nočním stolečku i v obýváku. I v průběhu noci mě napadne věc, kterou musím udělat, tak si to napíšu. Naštosuje se mi hromada papírků a já si musím vyhradit nějaký čas, kdy si odškrtávám, co už jsme udělali a co ne.
Jak moc jste mluvil do konkrétních příprav? Držel jste si spíš nadhled z pozice ředitele, nebo jste zajímal i o jednotlivé detaily?
Mluvil jsem do toho hodně. Spoustu věcí tu nikdo nedělal a vždycky když se nějaký problém začínal řešit, chtěl jsem vidět, že se to rozjíždí správným směrem a pak to předával těm, kteří byli schopni to zařídit. Myslím, že dělám víc, než bych měl, ale je to tím, že nechci věci nechávat bez kontroly a pak se dočkat nějakého překvapení. To je můj úděl, že nejsem schopný říct: „Udělejte dopravu“ a pak by mě to přestalo zajímat. Jako bývalý atlet třeba vím, že některé věci, co jsou v pořádku z hlediska dopravy, nejsou v pořádku pro atlety. Nebo jídlo, co je normálně v pořádku, může dělat atletům problém. Proto se v tom angažuju víc.
Věříte, že bude během šampionátu chvilka, kdy si budete moct v klidu sednout a podívat se na atletiku?
Myslím, že ta chvíle bude. Ale myslím, že ji nevyužiju a spíš půjdu zkontrolovat, jestli vše funguje, jak bych chtěl. Nemyslím, že si ho moc užiju po sportovní stránce.
Jak byste chtěl, aby si čeští fanoušci halové mistrovství Evropy pamatovali?
Především tím, že jsme tu získali hrozně medailí. A pak je samozřejmě důležité, aby vše běželo dobře v zázemí, aby autobusy přijely tam, kam mají, jídlo bylo tam, kde je třeba, ve správném množství, aby byli všichni s ubytováním spokojení. Ale to jsou věci lidem skryté.
Program šampionátu byl rychle vyprodaný. Jak velkou halu byste podle vašich odhadů atletikou zaplnili?
Pokud by šlo halu technicky uspořádat jako pro hokej, prodali bychom všechny lístky. Na neděli si myslím, že bychom do haly 18 000 lidí dostali.
